Ať už je to na instagramu, nebo v reálném životě, občas nejspíš každý z nás bojuje s očekáváním a pochybami. Já osobně jsem dost přející člověk, a tolik nad sebou neuvažuju. Nicméně sem tam si všímám, že stačí chvíle na instagramu, kdy mám feed plný zásnub, svateb a mimin, a začnou ve mně hlodat nejistota a pochyby.
Momentálně o sobě pochybuju ve smyslu “jak moc dobrá bydlenka jsem”. Na rozdíl od spousty lidí kolem mě, totiž stále NEMÁM napečený ani jeden druh vánočního cukroví. Bez mučení přiznávám, že jdu radši ven s kamarády, k babičce, na výlet, nebo dělám cokoli jiného, ale k pečení se prostě ne a ne dokopat. Jsem proto horší hospodyně než ta, která má druhů deset? Nemyslím si. Někdy je však těžší na to nezapomenout a uvědomit si, že dělám spoustu jiných důležitých věcí. Z úcty k tradici si však myslím, že minimálně jeden druh stihnu.
Kapitolou sama o sobě jsou očekávání druhých ohledně mojí osoby. Babičky chtějí vnoučata a svatbu. Na gyndě na mě dotírají, že “UŽ JE ČAS!” a tak bych mohla pokračovat. Už bych měla TO a TAMTO. Myslím si však, že je důležité zamést si nejdříve před vlastním prahem. Někdy je taky lepší zůstat prostě potichu. A úplně nejlepší je zkrátka a dobře neočekávat. Nechat věci plynout. Však ono se to časem nějak vyvrbí 🙂
P.S. Na podobné téma jsem dávněji slyšela podcast od Terezy Salte. Je to ten s číslem 13. Doporučuju!
Náhled: Photo by Jan Tinneberg on Unsplash
Teri, jestli tě to potěší, já upekla přesně jeden druh, a to jen omylem, protože mi v lednici po předešlém vaření zbyly bílky a nechtěla jsem je vylít. Výzdobu taky nemám, počítám, že to budu zlehka řešit až příští týden, kdy upeču perníčky a nazdobím pár chvojek. 🙂
A co se dětí týká, to raději nekomentuji. Zrovna o víkendu se mě zeptal bratranec, kterého jsem rok neviděla, zda pod kolovou sukní se spodnicí něco neskrývám… Pff.
Tvůj bratranec: pfff -_-