V sobotu jedeme na dovolenou. Při té příležitosti se mi v hlavě honí vzpomínky na léto dva-tři roky zpátky, kdy jsme dlouho nevěděli, jestli vůbec ňáká dovolená bude. Pak, když byla chodili jsme na prohlídce zámku v rouškách, testovali se před a po, v ubytku se nepodávalo jídlo, a co vám dál budu vykládat, všichni to známe.
Korona doba mi momentálně přijde jako něco děsně vzdáleného. Vzpomenu si na ni jen výjimečně, když vidím někoho v respirátoru, nebo jdu do velkého davu. Pár dní zpátky se mi připomněla víc prostřednictvím knížky Báry Basikové Když skočíš, já taky.
Při čtení vzpomínek paní Basikové na roky 2020-2021, se ve mně střídalo spousta pocitů. A přijde mi zvláštní a trochu děsivé to, že určitě nejsem jediná kdo skoro zapomněl na něco, co se stalo v nedávné minulosti.
Běžný život se na čas zastavil, mysleli jsme si, jak se z celé situace jako společnost poučíme (což mi nepřijde), a pak koronu přebila válka. Dostávám se do věku, kdy si říkám, jak o téhle době budeme jednou vyprávět a uvažuju nad tím, co všechno nás za život ještě může potkat. Fakt by mě zajímaly učebnice dějepisu, které o tom všem budou psát.
Zpátky k letní dovolené. Mám radost, že je relativně teplo a můžem si zas dělat co chceme. Léto pro mě představuje období, kdy je dlouho světlo, většinou mám dobrou náladu, užívám si kulturu, letní zahrádky a je to fajn.
Přála bych si, ať údajná letní pohoda ještě dlouho vydrží, nicméně na Zemi, kdy nevíme co bude zítra se může stát cokoli. Od korona doby se moc nepídím po zprávách takže doufám, že až nastane apokalypsa, někdo mi to řekne.
Komentáře slouží ke všemu, co vás k tématu napadne 🙂
Náhled: Léto 2021 a dovolená na Slovensku.
Jo, taky se mi to takhle s odstupem zdá naprosto neuvěřitelný. Kamarádka jednou zmínila, že jí to připadá, jako bychom trpěli po covidu kolektivním PTSD. Myslím, že v mnohém trefila hřebík na hlavičku.