Glitter Shard

Ahoj, dlouho jsem o sobě nedala vědět, tak to pojďme změnit! Myslím, že jsem to na blogu ještě nezmínila, ale budeme se s přítelem brzy stěhovat. Víte, co je na tom úplně nejlepší? Už žádné nájmy, kupujeme byt a klíče dostaneme zítra! Proto se dneska rozepíšu o tom, jak jsme byt našli a o přípravách na stěhování. Hledat nemovitost jsme začali minulý rok někdy v tomhle období. Mít vlastní bydlení byl jeden z důvodu, proč jsme vraceli z Brna do Slezska na rodnou hroudu. Co si budem, nemovitosti tu jsou tu o něco levnější. Celkem jsme prošli asi 5 bytů než přišel ten NÁŠ. Jak už to tak bývá, byla to totální náhoda. Předtím, než jsme našli nový domov, nám makléřka zrušila naplánovanou prohlídku jiného bytu 2h před. To nepotěší, hlavně když si to zařídíte v práci. Nicméně jsme hledali dál (bezrealitky a Sreality). V neděli jsme inzerát našli, ještě ten den nás zkontaktovala makléřka a druhý den jsme jeli na prohlídku. Naše požadavky byly: 3 + 1 s výtahem, nejlíp s balkonem a sklepem a poku...

Den za dnem plyne, a já jsem v tomto týdnu “oslavila” dvacet jedna dní od svého pobytu v nemocnici. Co se od té doby změnilo? Celkem nic. Jsem furt v PN a moje dny se točí v kolečku nemocnice-polehávání (jsem pořád unavená)-nezbytné domácí práce-návštěvy doktorů-návštěvy blízkých-spánek, a to celé od znova. Musím se přiznat, že nejsem nejsvědomitější pacient. Ve chvíli, kdy se cítím líp, už se vidím v práci a že se můj zdravotní stav může tímto zhoršit, nevnímám. Pan doktor mi včera kladl na srdce, ať odpočívám a nespěchám na sebe. Snažím se, ale jde to ztuha! Představte si mývala na piku (nebo křečka v kolečku, pokud nejste posluchači Chumelenice) ve chvíli, kdy piko/kolečko mývalovi/křečkovi seberete, a on zmateně kouká, co se to vlastně najednou děje . Nevím jak to, ale já neumím odpočívat! Vždycky je potřeba tohle utřít, tohle poklidit, zajít támhle, vidět tamtoho, a rozhodně se jen tak neflákat doma! Tímhle přístupem jsem to dopracovala až tam, kde jsem teď. Škoda, že ...

Posledních 14 dní bylo těžkých. Kvůli náhle vzniklým zdravotním problémům jsem skončila na týden v nemocnici, a i když jsem už doma, každý den ambulantně dojíždím na léčbu do nemocnice. Taky nechodím do práce a moje dny teď splývají v monotónní celek, kdy čekám jak se zdravotní situace vyvrbí. Je zajímavé, jak se život najednou změní. Člověk si začne víc všímat maličkostí, zvyká si na nové situace (pro mě ježdění taxíkem do nemocnice), a je vděčný za každý krok kupředu. Naštěstí na to nejsem sama. Hodně mě podrželi kamarádi, rodina a přítel . Každý den mě v nemocnici někdo z nich navštěvoval, což mi moc pomohlo. Teď už jsem naštěstí doma. Snažím se myslet pozitivně, zvykat si na novou situaci, hodně odpočívat a dávat se postupně do kupy. Zatím mě tělo moc neposlouchá, ale rozhodně jsem dál než před čtrnácti dny. Věřím, že už bude jen líp, i když to jde pomalu. Dávejte na sebe pozor. Pro mě je tahle nová situace varovný prst a signál, že je načase zpomalit.

Poslední dobou mám pocit, že plánovat se spíš nevyplácí. Mohla bych se vztekat (občas ukápla i nějaká ta slzička), ale rozhodla jsem se být dospělá a moudrá (haha) a brát to jako příležitost žít tady a teď. V červenci jsem měla jít s kámoškama na B4l . Fesťáky a akce s miliardou lidí jsou dost mimo moji komfortní zónu, ale těšila jsem se na čas s holkama a koncert Davida Guetty. Místo toho jsem šla tak akorát do…., protože jsem pár dní předtím prochladla na stanovačce. Druhý pokus o účast na světovém koncertu, měl proběhnout 9. 8. ve Vídni. Domča byla tak moc hodná, že mě chtěla vzít s sebou a moc se na akci těšila (dokonce si nachystala i tematický outfit!). Já Taylor poslouchám spíš výjimečně (Avril je pro mě pořád best), ale na koncert jsem se těšila taky + jsme plánovaly, co ve městě navštívíme kromě toho. Pokud jste v posledních dnech nežili v jeskyni, víte, že se akce zrušila. Je to k vzteku. 8. 8. jsem se vzbudila a dokud jsem se nepřipojila k netu, žila jsem v blažené n...

Po dloouhé době jsem si koupila ženský časopis. Takový ten plátek, kde vám v rubrice “móda” servírují kousky za tisíce, v rubrice “zdraví” najdete zaručené tipy, jak se dostat do formy a v “životě” je dojemný příběh o dávné lásce. Těšila jsem se na zajímavé čtení, nicméně jsem zklamaná! Časopis z 80 procent tvoří reklamy a těch zbylých 20 je nezáživný mišmaš všeho možného. Proč o tom teda píšu? Chci se věnovat jednomu z rozhovorů uvnitř čísla. Redaktorka zpovídala známou českou zpěvačku, která se vrací na hudební scénu. Kromě otázek na pódiový comeback, čelila zpěvačka dotazu na plánovaní rodiny. Vždyť už má 37 let! Vzkaz redaktorce: Co je ti do toho, stará bábo! Fakt nechápu, proč lidi tolik zajímá, jestli někdo (ne)plánuje děti. Je to čistě soukromá a navíc dost intimní věc! Přijde mi neskutečně drzé se na to ptát, kór cizího člověka! Zpěvačka z otázky galantně vybruslila stylem “uvidíme, co bude, nebráním se ničemu, život případně prožiju do...

Článek, ve kterém sdílím moje letošní fuckupy hezky pohromadě. Co zahřeje u srdce víc, než cizí neštěstí? Odpověz si každý sám. V případě, že máš škodolibou radost z nezdarů ostatních, čti dál. Dneska se budu snažit oživit lásku ke psaní prostřednictvím následujících řádků. Milí čtenáři, jak možná víš, konec minulého roku byl pro mě těžký. Odcházela jsem ze staré práce (jak se mi ulevilo museli slyšet až v Austrálii), v prosinci mě semlel na dlouhou dobu covid a náhodou jsem se připletla k nové práci v oboru, o kterém jsem nic moc nevěděla . Do toho jsem si řekla, že je načase udělat si řidičák.   „ Tady vidím velký špatný “ , okomentovala by Jolanda. Jenže já se jen tak nevzdávám a do věcí skáču po hlavě. Přidejme k tomu úzkostné sklony, a máme tu třaskavou směs. Zpočátku jsem snažila zvládat novou práci i jízdy v autoškole, nakonec jsem si přiznala, že se z toho nemusím po*rat. Řidičák jsem úspěšně vzdala. Zjistila jsem totiž, že se řízení neskutečně bojím a nezvládám zároveň sl...