Možná právě vy máte na Instagramu někoho, kdo je klasickým příkladem Insta pózy. Takový člověk se tváří jak je všechno sluníčkové, posypané třpytkama, kolem pobíhají jednorožci za nimi prosvítá duha a ve volném čase objímá stromy.
Takový člověk mluví hodně o sebelásce, o tom jak je strašně šťastný a jak si užívá každý den života. Někdy to může být opravdu tak jak daný člověk popisuje, ale přiznejme si to upřímně, každý někdy máme den pod psa, kdy se nám nic nechce, nic se nám nedaří, cítíme se jako ten největší odpad a určitě nevidíme poníky, natož jednorožce. Je to normální a přirozené jen to otevřeně nepřiznáme (samozřejmě jsou výjimky). Jenže v dnešní společnosti je každá chyba a zaškobrnutí popisováno jako katastrofa a prohra, proto se spousta lidí naučila žít jen v tom “sluníčkovém” módu (alespoň naoko), protože chybou nebo prohrou můžou potěšit hned několik jedinců a to udělat nechtějí. Taky si myslím, že si chtějí udržet nějaký “mediální obraz”. (Podepsalo se na mě sledování Štik).
Málokdo přizná chybu to, že se mu něco nepovedlo podle představ, jak v reálu tak na síti. Málokdo přizná, že se cítí pěkně na houby, pohádal se s partnerem, dostal vyhazovat z práce nebo bojuje s psychickými, či jinými problémy. Není to zkrátka v životě žádoucí, pak nepůsobíme uměle, ale jen jako obyčejní smrtelníci. Na síti je to nežádoucí obzvlášť. Je to škoda, ale je to tak.
Já to mám stejně, nedávám na Instáč, že se necítím v pohodě nebo že mám problém (až na jednu výjimku). Nechci zbytečně odhalovat svoje soukromí, i když trošku jsem to už udělala a pomohla jsem tím minimálně jednomu člověku, co vím. Přitom, chtěla jsem pomoci mnohem, mnohem více lidem a ukázat, že některé věci nás v životě prostě zastihnou, nepřipravené. Jenže nakonec jsem všechno smazala a teď můžu působit neosobně/uměle. Já jen zkrátka nemám potřebu točit se celý den na Instatories a ukazovat kde jsem, co dělám, s kým se stýkám. Popravdě, takové odhalování soukromí mě děsí. Žiju si ve svojí “bublině” s přítelem, králíkem a kamarádkami (plus jedním kamarádem) a stačí mi to. Nepotřebuju, ať o mně cizí člověk ví všechno. Je mi takto fajn.
O sebelásce moc nemluvím, protože se ji pořád učím, špatné věci v životě se snažím si nepřipouštět, přesto si myslím, že se chovám i na síti docela upřímně.
Radši budu mít pár sledujících a čtenářů blogu, které moje tvorba bude skutečně bavit než prázdné obaly, které mi napíšou do stories pět sekund po vydání co to proboha mám na sobě, kde mám králíka, kde mám přítele atd. Nebudu mít od nich potom žádnou smysluplnou zpětnou vazbu.
Párkrát mě napadlo, že si celý blog smažu. Pak jsem si ale řekla, že ty důvody proč jsem ho chtěla smazat překonám, a tak bloguju stále, i když jak říkám, nevíte dny ani hodiny kdy zmizím :).
Hodně věcí jsem na blogu smazala/změnila, protože už dále nechci aby tu visely. Už jsem se zkrátka s tím daným článkem neztotožnila.
Ještě když se vrátím k tématu. Líbí se mi, jak některé blogerky a youtuberky neřeší absolutně jak při videu vypadají, důležitý je pro ně obsah sdělení, mám to stejně. Nedělají potom žádnou pózu aby vypadaly dokonale, působí přirozeně a to je výhra.
Nepřijde mi důležité mít bezchybnou pleť na kterou si make-up nanáším půl hodiny jen proto, abych ho po vypnutí kamery mohla smýt, přijde mi důležitější co vám chci sdělit.
P.S. V článku na nikoho neukazuju prstem ani to dělat nebudu.