Vyrazila jsem se na majáles s partou A. Po čase jsem partu A opustila, a zašla na vystoupení Jelena. V tom mi přijde zpráva. Kámoška z party B se ptá, jestli jsem na majálesu. Jak to ví? Že se na akci chystám jsem jí neříkala. Vzápětí mi přijde screen z mého článku. Aha! Tak ty taky čteš můj blog!
Není to poprvé, co se mi podobná situace stala. Běžně zjišťuju, že zatímco sebejistě vykládám nad kafem historku, o které dotyčný na sto pro neslyšel, dotyčný si ji už dávno přečetl tady. Co z toho vyplývá? Dvě věci:
Musím si dávat pozor, co sem píšu!
Můj život v reálu dost často kopíruje ten na sítích.
Celá situace mi tak přijde úsměvná. Zároveň mi však připomíná, že internetový prostor uživatele sociálních sítí, je bránou do našich životů a je jen na nás, na kolik ji otevřeme a pozvem druhé (i cizí) lidi dál…
P. S. Na druhou stranu; přijdu si co se blogu a sociálních sítí týče otevřenější než předtím. Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem schopná malinko reagovat na svoje oblíbené tvůrce, občas jim třeba napsat komentář pod post, nebo položit otázku z očí do očí.
Jo, lidi někdy tímhle způsobem dokážou opravdu překvapit 🙂 (A ti, co si ty články skutečně pamatují, trojnásob.) Jen si tedy občas říkám, kdy můj blog objeví moji studenti 😀
Neradato píšu, ale radši s tím počítej:) je to pravděpodobné.