Dneska se vám svěřím s hodně trapným zážitkem.
K nám do práce chodí v drtivé většině Češi. Když do dveří vejde cizinec, je to výjimka. A ta se stala zrovna tenhle týden, ve chvíli kdy jsem na pobočce byla sama a chodilo celkem dost lidí.
Přistoupili ke mně dva týpci ze Srbska. Chtěli doporučit, co by za jeden den ve městě stihli, kde si mají zajít na pivo a tak. Rozuměla jsem všemu, ale s odpovědí v angličtině jsem byla v pasti. V příštích asi dvaceti minutách se mi kouřilo z hlavy, jelikož jsem horkotěžko skládala věty. Nemohla jsem si třeba vzpomenout, jak se řekne procházka! Trapas!
Nakonec jsem jim za pomocí online map, letáčků a jízdních řádů doporučila asi čtyři věci. Jenže klukům to nestačilo, chtěli vědět pořád víc (podezřívám je, že sledují Kluky z Prahy). Není nic horšího, než když chcete pomoct, jenže v mozku máte momentálně mlhu. Bylo to čím dál víc trapnější.
Kluci pochopili, poděkovali a šli. Po dlouhé době jsem se cítila jak totální debil. Dala jsem si za úkol, že znova najedu na dobrovolné studium a opakování angličtiny, ať už ji v životě používám, nebo ne. Takovou situaci nechci znova zažít!
Můžete mi napsat, jak udržujete svoji angličtinu živou, děkuju!
Jó, komu se něco takového nestalo, ať první hodí kamenem… jsou to hodně nepříjemné zážitky, ale můžu tě ujistit, že jsou opravdu velmi normální. Snad každý cizinec je zvyklý na to, že při konverzaci s ním lidi koktají a blekotají 🙂
Každopádně na udržování jazyka mi všeobecně přijdou nejlepší filmy a seriály. Ideálně s anglickými titulky. A na velmi podobné příčce je vést vnitřní monolog anglicky. To první nakopne hlavně pasivní angličtinu, to druhé zase tu aktivní.