Den za dnem plyne, a já jsem v tomto týdnu “oslavila” dvacet jedna dní od svého pobytu v nemocnici. Co se od té doby změnilo? Celkem nic. Jsem furt v PN a moje dny se točí v kolečku nemocnice-polehávání (jsem pořád unavená)-nezbytné domácí práce-návštěvy doktorů-návštěvy blízkých-spánek, a to celé od znova.
Musím se přiznat, že nejsem nejsvědomitější pacient. Ve chvíli, kdy se cítím líp, už se vidím v práci a že se můj zdravotní stav může tímto zhoršit, nevnímám. Pan doktor mi včera kladl na srdce, ať odpočívám a nespěchám na sebe. Snažím se, ale jde to ztuha! Představte si mývala na piku (nebo křečka v kolečku, pokud nejste posluchači Chumelenice) ve chvíli, kdy piko/kolečko mývalovi/křečkovi seberete, a on zmateně kouká, co se to vlastně najednou děje. Nevím jak to, ale já neumím odpočívat! Vždycky je potřeba tohle utřít, tohle poklidit, zajít támhle, vidět tamtoho, a rozhodně se jen tak neflákat doma!
Tímhle přístupem jsem to dopracovala až tam, kde jsem teď. Škoda, že mi to nedošlo dřív. Ale to je život: člověk jede bomby do chvíle, než padne na hubu. Teď je však třeba dát se co nejdříve do kupy a nejlíp být stejně fit, jako jsem byla předtím.
Mohla bych si vymýšlet, že dny trávím nějakou bohulibou činností, nebo že zdokonaluju svoji angličtinu, šiju háčkovaná zvířátka, případně doplň si sám, ale ve skutečnosti jen tak JSEM. Pokud můžu, koukám na Netflix, nebo čtu knížky. Po každodenních dvou hodinách v nemocnici nemám na nic víc kapacitu. Občas se snažím o krátkou procházku v době vycházek.
Je mi líp, než před třemi týdny, ale zároveň se to zlepšuje strašně pomalu. Z věty: ,,Musíš být trpělivá!”, začínám mít osypky. Už mě to všechno unavuje. Je těžké být dennodenně ve společnosti nemocných lidí a poslouchat jejich bolístky. Doufám, že až budu ok, na delší dobu se vyhnu všem zdravotníkům a sterilnímu nemocničnímu prostředí.
Na druhou stranu: jsem vděčná za to, že ve chvíli, kdy mi bylo ouvej mě právě zdravotníci dostali z nejhoršího (i když se to z jejich strany neobešlo bez pár kiksů). Taky jsem znovu poznala, že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří se ke mně v blbém období neotočí zády. Důležité zjištění.
Občas musím zahnat strachy, tvořící se v mojí hlavě (Co když mě pro absenci vyhodí z práce? Co když se mi zase udělá děsně blbě a budu v tu chvíli sama? Co když sebou šlehnu venku mezi lidmi…?), ale snažím se udržet tyhle myšlenky na uzdě a hlavně je NEROZVÍJET.
Mám se dobře, ale už by mohlo být líp 🙂
Když ztratíš práci, tak si prostě najdeš novou. 😉 Já vím, že se to snadněji řekne než udělá, ale nestojí za to se tím trápit. Hlavní je se pořádně uzdravit a neuspěchat to.
V klidu si doma třiď a doháněj čtenářské resty. Já se zase někdy stavím. 😉
To budeš hodná, Káji 🙂