Posledních 14 dní bylo těžkých. Kvůli náhle vzniklým zdravotním problémům jsem skončila na týden v nemocnici, a i když jsem už doma, každý den ambulantně dojíždím na léčbu do nemocnice. Taky nechodím do práce a moje dny teď splývají v monotónní celek, kdy čekám jak se zdravotní situace vyvrbí.
Je zajímavé, jak se život najednou změní. Člověk si začne víc všímat maličkostí, zvyká si na nové situace (pro mě ježdění taxíkem do nemocnice), a je vděčný za každý krok kupředu. Naštěstí na to nejsem sama. Hodně mě podrželi kamarádi, rodina a přítel. Každý den mě v nemocnici někdo z nich navštěvoval, což mi moc pomohlo. Teď už jsem naštěstí doma.
Snažím se myslet pozitivně, zvykat si na novou situaci, hodně odpočívat a dávat se postupně do kupy. Zatím mě tělo moc neposlouchá, ale rozhodně jsem dál než před čtrnácti dny. Věřím, že už bude jen líp, i když to jde pomalu.
Dávejte na sebe pozor. Pro mě je tahle nová situace varovný prst a signál, že je načase zpomalit.
Ježkovy oči! Tak přeju co nejrychlejší uzdravení a dlouhodobě co nejudržitelnější zpomalení. A hlavně žádné repete!
Děkuji 🙂