Včera jsem si po dvou měsících zajela do centra města, přestože normálně se mu cíleně vyhýbám. Nesnáším davy a taky nerada chodím pořád dokola na stejné místa. Teď to bylo jiné a do víru dění jsem se těšila asi stejně jako děcko na Vánoce. Vlastně mě překvapuje jak rychle se věci vrací k normálu a zároveň mě to trochu děsí.
Hned v šalině bylo zvláštní vidět najednou tolik lidí. Kdybych se probudila z dvouměsíčního spánku nebýt roušek, myslela bych si, že je úplně obyčejný pracovní den. Je to podstatný rozdíl oproti prvnímu měsíci korony, kdy MHD jezdilo skoro prázdné, a tak jsem se snažila nemyslet na to, jak se po cestě možná hezky promořujeme.
Vystoupila jsem na České, tady se nic nezměnilo — srazy na Čáře platí pořád, a vydala se směrem na Svoboďák. Ten byl možná prázdnější než normálně; na zahrádkách restaurací a kaváren posedávali první nedočkavci, tu a tam se trousili lidi z nákupu, támhle jsem zahlídla i turisty… zkrátka i tady byl svět v pořádku ve svojí (neobyčejné)obyčejnosti. Nezaznamenala jsem, že by se něco změnilo.
Obešla jsem svoje oblíbené obchody, všude si při vstupu vydezinfikovala ruce a vydala se zpátky domů. Lidstva pro dnešek stačilo. U zastávky jsem ještě zaslechla následující útržek rozhovoru:
On: „Co kdybychom si sedli na zahrádku jako lidi?“
Ona: „To je geniální nápad! “
… a pomyslela si, že by bylo fajn, kdybychom si z celé podivné korona situace vzali aspoň tu radost z maličkostí, když už nic jiného.
Tenhle dojem, že se vlastně nic nezměnilo, mám už někdy od dubna, kdy venku funguje všechno jak normálně. Davy lidí, nacpaná veřejná doprava, teď už navíc všechny serou i roušky, takže čím dál tím víc je jich vidět bez nich… prostě je vidět, že pokud se to zase nezvedne, tak v téhle zemi se toho zdravotně moc nestalo.