22. 2. 2022 jsem jela do Brna na trhání osmičky. O den později začala válka na Ukrajině, a „normální“ svět byl v tahu. První tři dny jsem vnímala dost intenzivně. Pomohl tomu fakt, že jsem po extrakci byla doma a veškeré dění sledovala online. Doteď ráno mezi prvními věcmi scrolluju zprávy; žije Zelenskyj? Stojí Ukrajina?
Myslím, že dost lidí vnímá tuhle dobu stejně. Mísí se ve mně pocit beznaděje, strach, smutek a úzkost. Na druhou stranu; dojímá mě vlna solidarity, která se Českem zvedla. Sama jsem si pokládala otázku, jak nejlépe pomoci. Nakonec jsem poslala penízky na účet Člověka v tísni.
Spousta věcí mi teď přijde malicherná a nevím, jaký způsobem se chovat, aby to bylo „správně“. Zastávám však názor, že žít by se mělo dál dokud to jde. Neříkám neřešme Ukrajinu, ale já osobně nebudu panikařit a klepat se doma, což ve svém okolí vidím. Zprávy si teď dávkuju a snažím se zachovat chladnou hlavu ve chvíli, kdy támhle staví bunkr a skupují jodové tablety.
Je to hrozná doba a nevíme, co bude zítra. Když jdu do práce, mívám tíživé myšlenky o tom, co všechno se do večera může semlít. Snad tohle peklo bude co nejdříve za námi!
P. S. K běžnému obsahu se vrátím, až si vyřeším otázku, jestli chci v tuhle chvíli postovat o maličkostech běžných dní.
Je to hrůza. Jen jsem měla radost, že panika okolo covidu pomalu mizí, nastala válka… Také mě to velmi tíží, kdo by to řekl, že se tohle i dnes může dít. Je mi líto všech těch lidí a opravdu doufám, že to brzy skončí. Také jako první ráno zjišťuji, jaká je situace a zda Zelenskyj žije a hned se mi trochu uleví…
Ale snažím se jen zjistit nové info, a dál se v tom nebabrat a zaměřit se na jiné věci, jinak by se z toho člověk zbláznil. Souhlasím, že kolikrát přemýšlím, co se asi za den stane, ale i tak se snažím hledat malé radosti každý den.
Tak to máme podobně. Ja už jen rychle sletím 1/2 krát denně očima titulky a dál se v tom nebabrám.
Jen mě štve, že té mediální masáži prostě neutečeš. V neděli jsem se koukala na film, a do obrazu začali promítat zprávy z Ukrajiny.
Sama si říkám, že to, že napíšu článek nebo tweet o něčem jiném než o válce přece neznamená, že na Ukrajinu nemyslím. Že každá malá radost nebo článek o ní je teď záchytným bodem v našich životech. A že se s válkou budeme muset naučit žít, stejně jako tomu bylo předtím s covidem.
První dny byly ale hodně náročné, to ano. Ač na dovolené, také jsem nedělala nic jiného, než jen s děsem sledovala zprávy.
Souhlasím 😉 Zajímavé na tohle téma bylo video Petra Máry (to nejnovější).
Sama budu psát o běžných věcech, až budu mít téma.
Maličkosti všedních dní se teď skutečně jeví naprosto bezvýznamné a i moje krátkodobé blogové plány šly úplně do kopru.
Ovšem co se toho pomáhání na vlastní úkor týče, tak to mi hlava moc nebere. Opravdu chceme srovnávat vyšší fakturu za plyn se situací, kdy umírají civilisti včetně dětí a celé domy jsou srovnávány se zemí?
Jsem si vědom toho, že tento výrok z mého komentáře mohl znít necitelně a rozhodně vyšší platby za plyn a elektřinu jsou malé zlo oproti tomu, co se děje ukrajinským civilistům, ale lidé, kteří berou mzdu, která jim vystačí sotva na měsíc taky musí z něčeho žít, jinak by skončili jako uprchlíci – bez domova. Nemůžeme všem pomoci, a rozhodně jim nemůžeme dát všechno co máme my.
Plně s tebou souhlasím 🙂
Bylo to pro mě zvláštní ráno, když jsem se vzbudil, podíval se na novinky do telefonu a zjistil jsem, že je válka. Snažím se zůstat objektivní a mít chladnou hlavu. Zelenskyj se stal mezinárodním hrdinou a já jsem si vytvořil jistý “rituál”, jestli se tomu dá tak říkat – každé ráno po probuzení kontroluji, zda-li je je naživu a cítím obrovskou úlevu, když zjistím, že ano.
Tahle doba je těžká pro všechny. Jsem rád, že jsme tak solidární, nicméně mě napadlo, jestli nejsme solidární až moc, když poskytujeme finační pomoc na náš vlastní úkor vzhledem k tomu všemu zdražování elektřiny, plynu a celkově větší inflaci.
Je velice těžké zůstat teď v pohodě, když jsou zahlcená média válkou – a to ještě nemusí být důvěryhodná a stále je tu to zdražování a fakt, že nikdo neví co bude zítra a co se ještě může po*rat.
Jediný co mohu říct je – hodně síly a psychické podpory od nejbližších. Ta je teď asi nejdůležitější.
To máš pravdu. Na tuhle stránku pomoci narazím vždycky, když se na tohle téma s někým bavíme.