O zadupávání sebevědomí a podkopávání kreativity

Na tomto světě jsem už přes dvacet let a přesto jsem zažila obojí, jak zadupávání sebevědomí, tak podkopávání kreativity, či rozvoje určité činnosti. Čato se tak dělo na půdě školní, či v zájmových kroužcích, což není dobře. Přesto bych tímto článkem nechtěla a nemám v úmyslu útočit na učitele, jen poukázat na to, jak jejich přístup k žákům může a nemusí ovlivnit budoucí život. Můj to nakonec příliš neovlivnilo, ale svým způsobem to do něj zasáhlo.

Ano, bude to dlouhé, s tím jak článek nabírá “views” tu ještě sem tam něco dopisuju, aby byl pochopen správně.

Když jsem chodila před lety do ZUŠKY na výtvarku, z mojí oblíbené činnosti se rázem stala činnost nenáviděná, protože se zadalo téma (to je v pohodě), technika (taky v pohodě), ale potom paní učitelka chodila po třídě a  každému říkala, kde to má umazat, spravit, překreslit, až můj návrh kompletně přeměnila na návrh svůj, a protože moje protesty, že já to tak ale chci, přestože jsem její rady vstřebala, vyzněly doprázdna, na výtvarku jsem se vykašlala, a teď o několik let později je mi to líto, protože to byla jedna z věcí, co mě vždycky bavila. V součané době pak znovu sem tam navštěvuju výtvarné kurzy (naštěstí lektorka dá dobře míněné rady, ale náš obrázek zůstane naším obrázkem) a je to mnohem lepší než dříve.

(Ano, mohla jsem hned přejít jinam, ale znechutilo mě to natolik, že jsem jinam nepřešla a byla jsem v pubertě, takže určitá revolta v tom hrála taky roli).

Podle mého názoru by se kreativita neměla podkopávat a to nikde a obzvlášť v dětském věku je důležité ji nechat rozvinout, protože jako děti máme kreativity dostatek a nevidím důvod ji přílišně svazovat pravidly, i když určité techniky je samozřejmě zapotřebí se naučit a kreslit hákový kříž* taky není zrovna oukej. Takže, abych shrnula svůj názor, vést k výsledku je v pořádku, ale kompletně zahrabat a udusat kreativitu ne. Tak to by bylo ke kreativitě.

*nemyslím tím kreslení svastiky

Pak tu máme podkopávání sebevědomí. Přesně si pamatuju na ten okamžik v deváté třídě, kdy se nás jedna učitelka vyptávala, kam že se to teda hlásíme. Už tak jsem byla bezradná s výběrem střední školy a když jsem řekla, že se chystám na gympl, učitelka neváhala a řekla něco jako: „Ty a na gympl? Tak to tam dlouho nevydržíš, budeš mít špatné známky a gympl nedoděláš..” a já na ni zírala s otevřenou pusou, protože nás tato učitelka učila jen na jeden předmět. Samozřejmě je to o lidech, jako matematický analfabet jsem byla vyhlášená (matikářka mi tuto větu neřekla), jinak jsem se učila ale na dvojky a jedničky. Tak stejně mi jiná učitelka mohla říct, že gympl zvládnu. Doma mě podpořili a řekli, ať si z toho nic nedělám a přejdu to. Nutno dodat, že jsem na ten gympl opravdu šla a úspěšně ho dodělala i s matikou, chemií a fyzikou v zádech, kdy z této trojce byla nejhorší právě matika, ale s pomocí blízkých a kamarádů jsem to zvládla (pokud to čtete, znovu děkuji).

Zdroj Pixabay.com. licence https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.cs

Stejné to bylo a je s mluvením ve třídě a to v celém školském systému. Nestávalo se často, že když odpověď na otázku nebyla správně, učitel* by řekl něco ve smyslu „to nevadí, že ses spletl”, ale spíše hořekoval nad tím, jak si dovolíme takovu věc nevědět, a jak školství upadá, popřípadě se někomu vysmál, nejlépe před celou třídou. Myslím, že podobné zážitky si ze školy odnese skoro každý. Časem se většina lidí naučí na otázky ve tříde prostě nearagovat, mlčet a působit jako ovečky, protože o výsměch a potupu nestojí nikdo, přestože správnou odpověď ví spousta žáků, jen se bojí mluvit. Ta potupa může přijít i ze strany spolužáků, nikdo nechce působit jako šprt.

*Samozřejme existují i světlé výjimky a já pevně věřím, že jich přibývá. I já jsem se setkala s několika skvělými učiteli, kteří dokázali naučit a k tomu jsme jim nebyli lhostejní, a úplně nejlepší je to teď, kdy učitelé mají o naše názory opravdový zájem.

Zdroj pixabay.com, licence CC0 1.0.

Ráda bych řekla, že se školství mění, ale co vidím okolo sebe a co slýchám a čtu, tak si nejsem úplně jistá.  Pokud se mění, tak to jde pomalu. Je to u mě potom střílení do vlastních řad psát o školství, jsem z učitelské rodiny, ale to neznamená, že ty problémy nevidím. Když jsem ještě chodila na vysokou, i tady mě některé příběhy z akademické půsy vyděsily, základkou, či střední to zdaleka nekončí.

Být učitelem není jednoduché a já obdivuju každého, kdo se na tuto dráhu dá, protože si to u sebe nedovedu představit, přesto si myslím, že učitel není jen ten, kdo odučí probíranou látku, potom jde do kabinetu, opraví písemku a tím to pro něj končí*. Proto bychom se měli vážit každého, kdo má zájem nešvary školství změnit, stejně jako přístup k žákům/studentům, i když je to mnohdy boj s větrnými mlýny, a takového učitele bychom měli opečovávat.

*Mám na mysli třeba situace, kdy se žák robrečí uprostřed hodiny, má viditelné problémy doma, je nadanější, než druzí, popřípadě mu učení vůbec nejde, prostě trošku toho individuálního přístupu s opravdovým zájmem z obou stran, ne pasivní nezájem a pocit, “že svoje jsem si odučil” zvlášť, pokud dítě o zájem opravdu stojí a v silách učitele je mu pomoci. 

Závěrem bych chtěla napsat, že tyto dvě věci jsem spojila k sobě záměrně.

P.S. Samozřejmě chyba není jen v učitelích, na podkopávání člověk může narazit všude. O chování žáků, či sytému je to taky, vím jak existují různé záležitosti školství do kterých my laici nevidíme. Nemyslím si, že učitel by si třeba měl se svými žáky dopisovat jako s kamarády, či chodit do hospody tak aby přitom ztratil autoritu.  Nechci aby došlo k mýlce, že bych kompletně vymazala hranici učitel a žák.

P. P. S. K článku mě přivedla mladá učitelka Anna Freimann, sem tam si od ní něco přečtěte, stojí to za to.

!Nevím, jestli můj článek nevyznívá až moc tragicky, sepsala jsem ho po přečtení několika článků Anny F., kdy jsem trošku zavzpomínala hlavně na mladší studijní léta a kdy ve mně vyvolal pocity a vzpomínky. Článek je kombinací mých reakcí na články Anny a zkušeností mě samotné. Svoje školy jsem jinak měla ráda, hlavně teda kvůli spolužákům :) Berte to z pohledu dítěte, které si teprve hledá místo na světě a u toho prochází pubertou. Abychom to teda zakončili pozitivně, tak moje kamarádka, budoucí učitelka na popud mého článku řekla, že u nich na pajdáku je zásada, že učitel nemá potápět žáky a souhlasí s tím, že individuální přístup je v takovém množství žáků složitý. 

EDIT: Na můj článek navázala Andrea a Kája s radostí sdílím, přečtěte si i jejich články na toto téma! Mám radost z toho, jak někdo (nemyslím teď konkrétně já, ale obecně) napíše článek a inspiruje ostatní k tomu, aby na ten samý článek poskytli svůj názor, využíváme takhle skvěle rady Austina Kleona v praxi.

• Kdo bude chtít vyjádřit pod článek svůj názor samozřejmě může, ale napište ho slušně, bez urážek kohokoliv a zkuste se prosím zamyslet třeba nad tím, co vám jako žákovi/studentovi ve škole chybělo/chybí, či co byste ve vzdělávání změnili. Budu ráda, pokud se vyjádří i nějaký učitel, jen prosím nekonkretizujte. Bylo by jednodušší na článek udělat video, protože někdy je jednodušší vyjádřit se slovně tak, aby to jako celek bylo pochopeno správně, ale youtuber ze mě nebude.
• Nádhled je z Pixabay.com, CC0 1.0.