Pamatujete na článek o sousedech? Dáme si update o našem soužití. Konkrétně se vrátíme k Panu televize.
Od září se nic nezměnilo. Pan televize nás sdíleným kulturním zážitkem obohacuje furt. Většinu večerů slyšíme příjemné tóny vážné hudby, což se v podstatě dá považovat za ukolébavku. Ovšem pár dní zpět přišla změna.
Bylo asi půl jedenácté večer. Vzbudilo mě přítelovo smrkání z obýváku, protože je zrovna nemocný. Kromě smrkání jsem však nemohla přeslechnout koncert, který probíhal u sousedů. Pan televize si užíval kultůru. Že jde někdo brzy ráno do práce? Nevadí! Pustíme hudbu na max!
Minuty ubíhaly, a fakt jsem se snažila usnout. O půl dvanácté jsem to vzdala. To už přítel vyskočil z postele, a s bojovým výkřikem: „jdu na ně!“ vyběhl z bytu.
Přišlo mi, že se dlouho nevrací, hudba ztichla, a kolem půlnoci se mi podařilo usnout.
Ráno jsem se pídila po tom, jak se povedl zásah u sousedů. A je to záhada! Přítel stál za dveřmi domnělého viníka, a neslyšel ani ň. Neměl tak koho seřvat, a s nepořízenou se vrátil zpátky.
Odkud se hudba bere, jsme tak pořád nezjistili. Tím, že máme papírové stěny je možné, že to jde i z vedlejšího vchodu, ale to se mi moc nezdá. V příštích týdnech možná budem nuceni přijít tomu na kloub.
Náhled: Photo by Glenn Carstens-Peters on Unsplash
Jak jsem ráda, že sousedy skoro nemáme, jen tři byty a obyvatelé dvou z nich potkávám tak jednou dvakrát za měsíc.
V paneláku to ale bylo peklo.
Už se asi nikdy nevrátím na sídliště.