Nedávno jsem četla zajímavý článek. Donutil mě zamyslet se nad tím, jak tyhle drobné rozhovory vnímám.
Svůj postoj k small talku bych rozdělila na život pracovní a osobní. V osobním životě toho napovídám hodně. Nicméně všímám si jedné věci; čím jsem starší, pusa se mi nezavře především s blízkými kamarádkami, rodinou, nebo partnerem. Před kolegyněmi, známými, nebo lidmi ze služeb (kadeřnice, manikérka…) o sobě a svém soukromí mluvím nerada.
Jednou mě to přivedlo do trapné situace. Seděla jsem u kadeřnice několik hodin kvůli složitému účesu. Vážně jsem si nechtěla povídat, ale kadeřnice byla jiného názoru. Po dlouhých minutách ticha (mně osobně nevadily), povídá: „Ježiš, já si musím pustit hudbu. Já to tady nedám.“ Jak řekla, tak udělala. Nutno říct, že to byla moje poslední návštěva u ní. Small talk však nebyl hlavním důvodem.
Od té doby si opravdu cením každého cizího člověka, který mě nenutí nedobrovolně mluvit a respektuje,
že jsem třeba unavená, mám blbou náladu, nebo jsem toho za den už namluvila dost. Mám kamarádku, která cíleně na služby chodí jen tam, kde může mlčet. Souzním.
V životě pracovním se snažím svůj postoj k small talku změnit. Ono to ani jinak nejde. Překvapuje mě to,
ale najde se velké množství lidí, kteří si rádi povídají “jen tak”. O počasí, drahotě, nebo o šátku, co mám
na sobě. Ano, i šátek se běžně stává předmětem hovoru: „Vy jste nemocná, že máte šátek?“
Ani nespočítám, kolikrát jsem to slyšela. Moje vysvětlení, že pracuju v průvanu a máme zapnutou klimu často nestačí. „Musíte starému říct, ať vás nechá v noci vyspat, že jdete ráno do práce!“ haha.
U sebe si nedovedu představit, že bych šla do krámu, a k deseti rohlíkům ještě přihodila řeči o počasí. Vždycky se snažím co nejrychleji zmizet a nezdržovat. Nicméně to vypadá, že lidi ze služeb jsou
na “bezduché” řeči zvyklí. A tak si zvykám taky. Mám však zásadu. Zásadně nezabrušuju do ožehavých témat: naše vláda, válka na Ukrajině, nebo donedávna očkování proti koroně. K takové konverzaci si naši zákaznici musí najít někoho jiného.
A co vy a small talk? Milujete ho, nebo nenávidíte? Býváte u kadeřnice potichu?
Náhled: canva.com
Uch, na small talk nemám. Jak někoho neznám, radši budu mlčet, i když je mi to někdy trapné. 😀
Nedávná grilovačka mě dostala do zapeklité situace, ocitla jsem se v místnosti s přítelkyní Honzova kamaráda, což je pro mne cizí osoba, viděly jsme se dohromady třikrát a teď do navíc bylo skoro po roce. Naštěstí byl v místnosti pes, tak jsem svedla řeč na něj a na psy obecně.
Podobným situacím se snažím vyhýbat.
Ke kadeřnici chodím naštěstí jen zastřihovat konečky.
Umění small talku jsem si osvojila až v Austrálii. Tam v něm byli všichni tak dobří, že tím zvládli vykompenzovat i moji značnou neschopnost v téhle oblasti – a nebyl problém se do tří minut od přisednutí si k někomu v autobuse bavit o mezinárodní politice. Většinou mi podobné povídání pořád připadá zbytné a povrchní, ale někdy je to milá záležitost, která zahřeje u srdce 🙂