Dneska vám chci trošku více přiblížit jeden z mých posledních dní, kdy pracuju jako sezónní průvodce na jedné památce. Tak tedy:
6:24; vstávám do deštivého dne. Ze zkušenosti vím, že déšť = davy. Spoiler: tahle teorie se vyplní.
Na pokoji jsme čtyři (samí kamarádi), dneska tu ale spíme jen 2. U snídaně se postupně sejdu se zbytkem patra. Chvíli kecáme, někdo vaří (já dneska nemusím), potom svádíme menší boj o koupelnu (na patře je nás 6). Následně se nachystám na dnešní den. Okolo 10 hodiny vyrážím do práce.
10:30; můj letošní třetí den provázení, jdu na to. Mám skupinku 35 lidí, jedna paní mi nabízí do okruhu perské koberce. Zodpovím dotazy a za hodinu a pět minut je po prohlídce. Šlo to hladce.
12:30 – 17:00; odprovázím další tři prohlídky. Valí se k nám celý den davy, takže všichni máme napilno. Někdy prohlídka trvá i hodinu patnáct… Nerada návštěvníky popoháním když to není fakt nutné (a když neblokuju další skupiny), takže pokud vidím velký zájem, přidávám hodně věcí navíc. Prohlídky jsou často vyprodané. Na další se minimálně půl hodiny čeká. V průvodcovně si vyměníme dojmy (dneska je nás tu 7 průvodců), ve chvíli volna chodím navštěvovat kamarádku pracující v jiné části památky.
Návštěvníci (jak se taky říká „mufloni“) jsou celý den v pohodě, až mě atmosféra prohlídky děsí v příjemném slova smyslu. Když mluvím, je po celý den hrobové ticho a většina poslouchá, hodně se doptávají. Žádný záludný dotaz se dneska nekonal až možná na jeden a sice, jaký strom roste v zahradě. Protože to nevím, odkazuju návštěvníky na zahradnici. Je to zvláštní, ale i ostatní kolegové mají pocit, že letos jsou skupinky tak nějak hodnější a pozornější. Tak snad jim to vydrží!
17:00; vracím pracovní klíče, jsem vyřízená. Velké skupinky jsou náročné na hlasivky a člověk musí být ještě ve větším střehu než normálně. Pro dnešek jsem ráda, že chodím jenom čtyři prohlídky denně. Ta pátá by dneska byla krutá.
17:00 – 22:00; postupně se všichni sejdeme na ubytování, pokecáme, část lidí si udělá vlastní program, já jedu s kamarády pro kamarádku-kolegyni na nádraží a zpátky to bereme přes obchod. Večer s kamarádkama probíráme novinky, večeříme, prosřídáme se v koupelně a jako jedny z mála průvodců jdeme spát už v 10.
Zbytek je slezlý v jednom patře, kde si vykládají a popíjejí vínko. Někdy se hrají deskovky. My to dneska nedáme. V jiné dny se ale rády zapojujem do „večerního programu“ a chodíme spát nejčastěji až druhý den. Asi nemusím dodávat, jak špatně se potom vstává do práce, ale v krátkém časovém horizontu se to zvládnout dá 🙂 Usínáme chvíli po desáté. Náročný den máme za sebou!
P. S. Fotky jsou ilustrační :), náhled: Image by S. Hermann & F. Richter from Pixabay
Tvůj režim mi trochu připomíná režim instruktorského života na Bílé. Hromadné přespávání, večerní program, práce průběžně po celý den a namáhané hlasivky. Jen průměrný věk skupiny jsem měla asi o dost nižší. 😀
V červnu jsem byla na dvou prohlídkách a i tam se návštěvníci chovali slušně. Ne jako kdysi, když jsem se styděla za postarší dvojici, která si strašně nahlas povídala, ignorovala pokyny “nesahejte, neopírejte se, nesedejte” a ještě k tomu měla vždycky dotazy na to, co už průvodkyně řekla… Divím se, že to s námi nevzdala.