Blízká setkání lidského druhu

Čím jsem starší, tím si rozumím s méně lidmi. To je v předden mých narozenin holý fakt a v poslední době si začínám všímat, že mě často obklopují starší lidé (60+), kteří se diví, že se s nimi vůbec bavím a já tomu nerozumím.

To vám bylo takhle: Na pláži jsme se daly do řeči se dvěma staršíma Češkama. Na tom by nebylo nic nového ani zajímavého, mohly jsme jen probrat dovolenkovou situaci a pak se rozloučit, ale místo toho jsme dvě hodiny prokecaly o všem  možném až jsme skoro zapomněly, že se nacházíme v Řecku. Přišlo mi, že se známé několik let a věkový rozdíl se rozplynul.

„Holky, my nejsme zvyklé, že se s námi baví mladí lidi, to se dlouho nestalo!” vykládaly nám a my na ně nechápavě hleděly stylem, proč bychom  se jako nemohly bavit, vždyť je to přirozené a normální a třeba já celý život žiju ve společnosti svých babiček se kterýma se bavíme úplně o všem a je mi jedno, kolik jim je let. Rozumíme si a tak to prostě je, nechápu proto, že nějaký můj vrstevník by je pohrdavě sjel pohledem, či utrousil poznámku stylem “vrať se do hrobu”. Nikdy jsem nevnímala staré lidi jako přítěž nebo jako méněcenné, nehodné mojí pozornosti. Vždycky jsem je vnímala jako moudré, hodné obdivu, jako skvělé společníky, výborné vypravěče a životní rádce.

Zd. Pixabay.com, licence CC0 1.0.

Jenže pak mi došlo, že to asi není v dnešní době samozřejmost bavit se se staršími a tyto paní mi potvrdily to, co jsem věděla už dávno od svých babiček a sice, že  pro některé lidi to není cool, bojí se reakcí okolí a věkový rozdíl jim přijde propastný, co by jim takový člověk mohl nabídnout? Staré lidi vnímají “jen” jako někoho koho by měli pustit sednout v MHD, či jako nadšené nakupující ve čtvrtečním Kauflandu. Jako ubohost mi přijde, jak se ke starým někteří mladí chovají. Přitom jsou to lidi jako my. Dvacet nebo šedesát, buď si s daným člověkem mám co říct a nehledím na věk (protože ta doba, kdy jsem se před staršími styděla už pominula), nebo nemám a je mi jedno ,jestli to je vrstevník. Staří lidé navíc umí sakra dobře vyprávět a jejich životy by vydaly na knižní bestseller jak jsme se přesvědčily hned druhý den seznámením se starou paní, které bylo osmdesát let. Byla to totiž taková ženská předloha Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel a já pevně věřím, že možná opravdu zasedne ke stolu a sepíše svůj příběh jak jí radí vnoučata, pak budeme všichni žasnout, jaký život vlastně měla, protože jen střípky kterými nás obohatila, stály za to.

CC0 1.0.

Je mi líto, že někteří staří lidé se necítí už na tomto světě vítáni jak pozoruji ve svém okolí. A taky je mi líto, že někteří staří lidé by se vám za vaši vřelost nejradši odměnili, protože pro ně to není samozřejmost. Přitom ale všichni jednou zestárneme a tou babičkou, která bude potřebovat pomoci ze schodů se za několik desítek let můžeme stát my, takže bychom se podle toho měli zachovat, nikdo totiž nechce zůstat na světě nevítaný a sám ve společnosti televize. Blízká setkání lidského druhu jsou důležitá.

Proto by mě zajímalo jestli se vy, mí čtenáři bavíte se starými lidmi když se náhodně potkáte venku, či jak se na celou věc díváte. 

P.S. Chodila jsem kdysi jako dobrovolník do domova seniorů, mám hrozně ráda svoje babičky a přispívám třeba v Ježíškových vnoučatech. Komunikace se starými mi přijde normální a nevidím na ní nic obdivuhodného.

Nádhled je z Pixabay.com, licence CC0 1.0.