Být ta jiná

Poslední dny mám v hlavě jednu myšlenku, kterou se už asi dvě hodiny snažím zformulovat do podoby článku, ale moc mi to nejde, a tak neustále mažu, přepisuju a pořád mám pocit, že to není ono. Jak vám to přiblížit… Poslední dobou si říkám, jak jsem se za poslední čtyři roky změnila pro okolí co se týče jejich představy o mém životě a o tom, co bych měla a neměla udělat, protože lidi mají často pocit, že svému životu nerozumíte a měli byste se zachovat podle toho, jak vám radí. Občas to může být dobrým řešením, nechat si poradit není nic špatného, ale musíte si za jejich radou stát natolik, aby se z jejich představy nestala ta vaše.

 A přiznejme si, stát si za sebou není zrovna jednoduché, obzvlášť když máte nižší sebevědomí a nevyhledáváte konflikty. Znám to, ale časem jsem pochopila, že je sakra důležité stát si za tím čemu věřím, i když si cestou třeba nabiju pusu, protože jinak nebudu spokojená se svým životem, což nechci. A tak jsem začala „rebelovat“, okolí navzdory.

Jako první jsem pár let zpátky odešla z koleje, kde jsem to nesnášela a začala bydlet s přítelem. O další rok později přišlo rozhodnutí, které mi bylo hodně vyčítáno, jelikož jsem změnila školu. Taky se změnil můj přístup k životu, ať už je to zdravá strava, nebo ekologičtější řešení věcí (v tomto jsem se ve svém užším okolí jediná). A ve skutečnosti nejsou tyhle příklady vůbec důležité, gró článku spočívá v přesvědčení, že vy sami určujete jaký bude váš život a nesete za něj plnou odpovědnost jen vy, nikdo jiný.

Ačkoli mě odrazovali, přesvědčovali, vyčítali a často nechtěli vést diskuzi, bylo nutné si dupnout a dostat se na správnou životní vlnu tak, abych plynula s proudem, který je mi příjemný a ne proti němu. Stálo mě to spousty slz, nepochopení, hádek i peněz, ale neměnila bych. Přijdu si osobnostně silnější. No a jak dopadly příklady zmíněné výše?

S přítelem žijeme spokojeně s občasnými mraky, se školou jsem spokojená přestože na ni někdy nadávám a stojím si za snižováním plastů pro osobní potřebu + vším dalším co k tomu patří, přestože slýchám, že je to blbost. Stojím si za sebou, ačkoli to je někdy těžké a tímto článkem jsem si nechtěla pohladit ego, ale zkusit vás inspirovat v tom, že to jde a i když se zprvu bojíte změn, naše představy jsou mnohokrát horší, než realita 🙂

P. S. Uff, tohle mně dalo fakt zabrat, snad to dává alespoň trošku smysl.

Související články

3 komentáře

  1. Já byla tvrdohlavá už jako dítě, ale měla jsem štěstí na osvícené rodiče, kteří moje nápady citlivě regulovali, ale nikdy se mi je nesnažili na sílu vzít. Takže pro mě byl určitý individualismus odjakživa samozřejmý, stejně jako fakt, že si všechno dělám tak nějak po svém.

    Na druhou stranu se mi hrozně špatně chápe (i když se o to fakt snažím!), že to má část lidí jinak, že je třeba je motivovat, posilovat a netlačit nikam, kam nechtějí.

    Držím palce, ať se ti daří být svá, a ať si za svými rozhodnutími stojíš i nadále. Zrovna otázky studijního oboru nebo bydlení vnímám jako naprosto zásadní, do toho by nikdo nikomu mluvit neměl, ani když to myslí sebevíc lépe. 🙂

  2. Ostatní si musí uvědomit, že je to tvůj život. A musíš ho žít ty. Ne oni. Často nám tohle rozmlouvá především rodina, která má nějakou představu o našem životě, kterou my jim nabouráváme. Ale je fajn, že si na to nedala a rozhodla se podle sebe. Ano, často si u toho natlučem, ale musíme si na to přijít sami.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.