Co bavilo mé mladší já a proč je dobré se toho držet

Znáte Kindervajíčka? Nejspíše jo, kdo by je neznal. Kromě dobré čokolády v sobě skrývají i překvapení ve formě hračky. Čím je hračka tvrdší (žádné puzzle), tím pro mé malé já lépe. S „kinder“ hračkama si vyhraju hodiny, stejně jako s plastovými zvířátky, která se prodávají do dnešní doby. Nemyslím potom ty drahé „plastiky“, ale igelitový sáček s plastovými zvířátky za cca 150 Kč na začátku 21. století. Co přesně s nimi dělám? Migruju! Stavím je do nekonečných front a jednotlivá zvířátka posunuju po koberci celé hodiny. Moje nejoblíbenější zábavka!

Když zrovna nemigruju, vyučuju plyšáky. Někdy v mých sedmi letech vzniká nejspíše oblíbená rodinná představa, která mi do dnešní doby podsouvá dráhu učitelky. Jsem z učitelské rodiny, a tak už v pubertě tuto kariéru zamítám děkuju, nechci. Přestože by mě možná bavila.

Když seš brutálně unavený, ale máš jedinečnou příležitost vyfotit se ve „vajíčku“. Žižkovská věž, den po koncertu Sheerana, 7/ 2019.

Co mě ještě bavilo? Číst, kreslit, vybarvovat a taky „provázet“. Moje láska ke čtení vzniká už velmi brzy, protože mi rodiče před spaním předčítají. Když je mamka učitelka češtiny, asi se tak nějak čeká, že si čtení zamilujete. Naštestí mě tahle naučená činnost nepřestala nikdy bavit. Čtu dodnes, hodně. Moje láska ke knihám dorostla do takové míry, že jakmile skončím školu, bude ze mě knihovnice. Čtení tedy byla první činnost, která mě nasměrovala k budoucímu já, přestože jsem do ní byla postrčená.

Stejné to bylo a je s provázením. Nikdy nezapomenu, jak jsem s oblibou provázela babičku po lese a stromy přetvářela na zámecké komnaty. I tato láska vznikla v dětství, hodně jsme chodili na hrady a zámky. Provázím od 18 let, pátou sezónu. Růžové brýle už sice mají začouzená skla, přesto mě vždycky potěší opravdový zájem návštěvníků a kdo o to stojí, snažím se mu předat co nejvíce informací. Nejspíše to nebude můj full – time job, ale přetvořila jsem dětský sen v realitu.

Proto je důležité se dívat na to, co vás bavilo jako dítě a dát prostor dětským snům, alespoň těm co jsou zrealizovatelné. Aktivitám, které přinášely nefalšovanou radost a můžou se proměnit v práci do které budete chodit rádi, přestože si sem tam zanadáváte. Když vyrostete, ukáže vám to cestu, teda až potom, co se vzdáte kariéry princezny.

Věřím totiž, že je hrozné když vás práce nebaví, ale jíst se musí.

Fotky jsem upravila v Snapseed a náhled udělala v Canvě.com.

Související články

2 komentáře

  1. Jo, na tom je něco pravdy. Ono je strašně snadné podlehnout tomu, že dneska už o spisovatele, novináře a knihomoly nikdo nestojí, všichni jdou hlavně po lidech s technickým vzděláním. Ale stejně věřím, že věnovat se tomu, k čemu tíhneš, i kdyby jen ve volném čase (v tom případě ho ale potřebuješ dostatek), má smysl. 🙂

    1. To je pravda, Vlasti. I já jsem měla chvilku, kdy jsem se chtěla přihlásit na žurnalistiku a bylo mi to rozmluveno, stejně jako knihovnictví. Po dvou letech jsem to stejně udělala a teď jsem moc spokojená 🙂 Trh práce je nejistý a možná nakloněný více pro technické obory, ale těžko říct. Zas tak moc to zatím nesleduju, aktuální to pro mě bude za rok a půl 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.