Zamysleli jste se někdy nad tím, co je a není ženské? Jestli se chováte dost žensky? Jak by měla správná žena vypadat a jak se chovat? Jestli je správné panenky vyměnit za autíčka? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli ano, tak vítejte u nového článku 🙂
Když jsem byla malá, nebyla jsem typicky roztomilá holčička. Přesněji řečeno, byla jsem taková jen na první pohled, zahrnovalo to culíky a holčičí oblečení. Na druhý a důkladnější, byste si všimli následujícího:
- Lezla jsem po stromech.
- Panenky netvořily jediné moje oblíbené hračky, hrála jsem si spíše s plastovými zvířátky.
- Moje oblečení se stalo špinavým přibližně do půl hodiny.
- Rozbité koleno a modřiny byly na denním pořádku.
- Odmítala jsem nosit kabelky, místo toho byly všechny věci nastrkané po kapsách, občas to dělám doteď.
Teď by někdo mohl namítnout, že jsem se docela chovala jako kluk. Možné to je, ale nevadí mi to. Já si totiž myslím, že i tak jsem byla holčičí a že se nedá jednoznačně říci, co je a není typické a správné pro určité pohlaví. I když v dětství toho hodně ovlivní rodiče, školky a školy. Holky se učí vařit, kluci vyrábět ze dřeva, ale co když chtějí holky taky vyrábět? Zajímá to někoho?
Ponaučení do života: Každý by měl nosit, dělat a vypadat tak jak je mu libo a to po celý život, bez toho, aby mu do toho někdo mluvil.
Jak to se mnou vypadalo a vypadá dál?
Jak jsem rostla, občas mě přepadly holčičí chvilky plné šminek, pečlivých studií make-up tutoriálů na Youtube a hodinového trávení u zrcadla. Nikdy mi to ale moc dlouho nevydrželo. Ne, že bych se nesnažila, ale ruce se mi třepou při pouhé aplikaci řasenky div si nevypíchnu oko, vlasy mám kolikrát jako lev Alex a make-up mi absolutně nevydrží, takže je to celkem otrava. Mnoho povyku pro nic.
Taky jsem hodně zpohodlněla, je to dané asi i tím, že mám stálého přítele, který mě viděl v nejrůznějších situacích a podobách, takže nemám důvod vstát hodinu před tím než se vzbudí abych ze sebe udělala člověka. Kolikrát se mi ráno nechce absolutně dělat cokoli navíc, než vstát, vyčistit si zuby, najíst se a oblíknout, někdy je lenost prostě silnější, než touha po domnělé dokonalosti. Přesto se alespoň trošku namaluju.
Mám období a chvíle hlavně, když jdu třeba do divadla, na oslavu, do práce a tak dále, kdy se snažím, abych vypadala co nejlíp. To jsem ochotná u toho zrcadla strávit i tu hodinu, takže to se mnou není až tak zlé, a i kdyby bylo, je to moje věc, jak vypadám a co nosím, no ne? Nemusím mít podpatky a sukni, abych byla ženou a taky nemusím řešit jen typicky ženská témata, jako jsou šminky, Instagramy a kabelky. Jsem jaká jsem a vyhovuje mi to. Spíš než v podpatcích mě potkáte v teniskách a s batohem. Možná nejsem typicky ženská, ale jsem to já.
P.S. S čím nesouhlasím jsou řeči typu: „Jsi ženská, tomu nemůžeš rozumět.” „No jo, ženská za volantem.” nebo: „Tohle nemůžeš vzít, je to na ženskou moc těžké!” Grr, není to pravda.
Máte na téma názor? Co je a není pro tebe typicky ženské? Dá se to říct? Napište do komentářů 🙂
Myslím, že ta “typická ženská”, o které se tak často mluví, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude. Každý jsme svým způsobem netypický – a to, že máme nějaký negativní stereotyp ženství, vůči kterému se všichni chceme vyhranit, s tím až zas tolik nesouvisí.
U mě jsou kupříkladu všichni vždycky v šoku, když jim řeknu, že jsem si jako malá hrála s panenkami – to by od té intelektuálky nečekali. Stejně jako to, že mě občas baví vařit, podpatky mi nedělají žádný problém, jsem ráda, když mě někdo pustí do dveří nebo vezme těžkou věc (ale vzhledem k tomu, jak strašně drobně a křehce působím, to bude souviset spíš se strachem, abych se nezlomila). Na druhou stranu nesnáším nakupování, nemaluju se, nemám ráda čivavy a další podobné “roztomilosti”, muzikály nemůžu ani cítit a nejradši si popovídám o filosofii, kvalitní literatuře, umění nebo baletu. Už jsem slyšela dotazy typu “Jsi ty vůbec holka?” a nevadí mi to. Jsem to primárně já a se vším ostatním mi vlezte na záda 🙂
A tak to má být :)!
Hezký článek z zamyšlení 🙂
Děkuju 🌸
To je těžká otázka, já vlastně ani nevím, co je a není typicky ženské. Jasně, u spousty věcí se říká, že je to ženská práce nebo mužská práce atd., ale asi jsem to nikdy nijak extra nerozlišovala. Určitě bych se nešla vrtat do motoru auta z jediného důvodu, nerozumím tomu, nicméně to ani spousta chlapů. 🙂 Já se maluju ráda, pokud někam jdu nebo je to pro nějakou příležitost, když jsem doma třeba jen s přítelem nebo prostě vím, že nás čeká maximálně návštěva příbuzných, tak se nemaluju. Obvykle si udělám jen linku a zbytek neřeším, ono je někdy taky potřeba, aby se i obličej mohl nadechnout. 🙂 Takže nevím, někdy se možná chovám víc žensky než jindy, vyfintím se a obléknu, jindy si v pohodičce v teplácích zobu křupky u telky s pivem v jedné ruce. 😀 Dneska se to už asi tak neřeší na pohlaví jako spíš na povahu, nebo by se to tak dělat aspoň mělo. 🙂 Nějak mi to blbne a nechce se mi odeslat komentář, áchjo, snad je tu nebudeš mít dvacetkrát…
Dobrý, ten druhý jsem smazala. Máš pravdu, Luci 🙂