Včera jsem měla den blbec a pár věcí se mi nepovedlo tak, jak bych chtěla. Mohla bych tyhle nepříjemnosti hodit za hlavu a jít dál. Bohužel ale patřím k lidem, co si některé věci berou až moc osobně. Kvůli tomu občas svádím boj se svým vnitřním kritikem, který je dost přísný.
Ani nespočítám, kolikrát za život jsem slyšela, že jsem na sebe moc tvrdá. Dlouho jsem sebe přísnost neviděla a myslela si, že to tak máme všichni.… Obnáší to pocit, že nesmím selhat, zlenivět, nebo si pořádně natlouct pusu. Kdyby existovala příručka s názvem Správný život, tyhle položky byste v kapitole „Jak žít” rozhodně nenašli. Přitom jsou naší součástí.
Dělat chyby, a čas od času něco pořádně podělat, je úplně přirozené a stává se to všem. K životu to patří. Pro lidi jako jsem já, je ale těžké připustit, že se něco nepovedlo. To ve chvíli, kdy nás rozhodí věc, nad kterou by jiný mávl rukou a pak přichází pochyby. Náš vnitřní kritik začne šeptat, že jako člověk nestojíme za nic. Než se tenhle pocit ztratí, uběhne pár minut, nebo hodin. Přesto, že se máme rádi, umíme se ocenit a víme, že naši hodnotu neurčují životní karamboly. Stačí “maličkost” a kritik je tady. Pořád se s ním učím pracovat tak, aby mi co nejmíň otravoval život, a tenhle boj nevyhrál.
Když je mi ouvej vím, že mi pomůže svěřit se blízké osobě a nahlídnout na situaci z nezávislého úhlu pohledu. Vyjít ze dveří a zaměstnat hlavu pobytem venku. Nebo se pochválit za něco, co jsem udělala dobře. Pak mi je hned líp a uvědomím si, že jsem vlastně fajn. Pořád si připomínám, že musím umět připustit pád, stejně jako úspěch. Tohle vidím jako zdravý přístup k sobě samému. A co vy? Taky bojujete se sým vnitřním kritikem? A kdo vyhrává?
Náhled: Canva.com
Já jsem v tomhle taky hrozná. Jsem až moc sebekritická a rozhodně jsem na sebe v posledních letech tvrdá dost.
Někdy je to dobré, třeba co se týče jídla nebo cvičení, jindy je to přesně naopak a já jedu za hranice svých možností, do vyčerpání a dost často se mi stává, že neumím ani odpočívat, protože se snažím být tak moc produktivní a ne líná… Snažím se ale stále ten svůj balanc hledám…
Tak to jsme na tom stejně. V dětství jsem žila v tom, že je nutné pořád “něco” dělat a nelenit. Když už fakt nemůžu, okamžitě to poznám na náladě a tělo mi to dá vědět taky.
Ano, nezdary považuju za kalamitu, a z duše nesnáším změny plánů. Dneska jsem chtěla jít odpoledne fotit, ale duní nám tu vítr a na dnešek vydali výstrahu, tak skřípu zubama a vymýšlím náhradní program.
Mám to úplně stejně jako ty. Přílišné nároky, kritika, nepochvalim se. Když se mi něco nepovede, tak si to dávám za vinu strašně dlouho. Snažím se s tím bojovat, ale jde to velmi pomalu. Snad se jednoho dne dopracujeme ke zlepšení. 🙂
Ano, taky bojujeme a že to je občas opravdu lítá bitva. Je neuvěřitelné, jak moc hluboko sahají kořeny takových pocitů a jak strašně těžké je něco s nimi udělat. Rozum jako by byl v podobných věcech prakticky bezmocný. Ale já věřím, že to zvládneme! 🙂