Na filmu V síti mě mimo jiné zarazila jedna věc, a sice prvotní záběry malých sotva chodících dětí, které si hrály s mobilem/tabletem. Přestože i ve svém okolí mám rodiče, kteří podobné digi „hračky“ mrňousům dávají za účelem chvíle klidu, vidět to na plátně mě opětovně nahlodalo otázkou, jestli je to dobře/špatně a jaké možné dopady tenhle digi život od plenek může v budoucnu mít.
Přestože chápu všechny nutnosti doby spojené se znalostí počítačového a internetového prostředí známé úsloví, čím dříve, tím lépe se mi v tomto případě nelíbí a zkrátka si myslím, že děti do tří let mají na digitální média ještě spoustu času (a jak autor níže popsané knihy vysvětluje, televize/tablet nemají na vývoj dítěte zrovna příznivý dopad).
Na druhou stranu, možná se v roli rodiče zachovám jednou stejně a za trochu času ujdu světa kraj, potom si jistě o všech odpíračích digitálních médií budu myslet svoje. Prozatím se ale nejspíše všichni shodneme na tom, že všeho moc škodí. A jelikož se digitální média v některých případech stala až moc velkou součástí našich životů, není od věci si přečíst knihu Digitální demence od německého lékaře, vědce a profesora Manfreda Spitzera. O svoje dojmy z četby bych se s vámi dneska chtěla podělit.
Lehce kontroverzní název může čtenáři přinést spoustu otázek. Čím se tedy kniha zabývá? Mimo jiné otázkou, do jaké míry nám v životech digitální média škodí, co můžou způsobit, jak (ne)rozvíjí mozek a jaké faktory ovlivňují vznik stařecké demence. Zmíněna bude například i souvislost násilí a počítačových her. Za zajímavou a podnětnou otázku považuju i tu, jestli digitalizace (ne)patří do škol na úkor konzervativních způsobů výuky (učebnice, sešity, dřevěná tabule). Od věci není ani přiložený test závislosti na digitální médiích, ve kterém jsem dopadla šest bodů pod počáteční mírou. Myslím, že u mě za to může multitasking a taky syndrom FoMo (strach z toho, že zmeškáme něco online). Přesto bych řekla, že v porovnání s některými kamarády jsem na tom ještě dobře.
Všechna tvrzení autor hodnotí a prokládá provedenými výzkumy a testy, což je fajn zpestření. Pořád si ale musíme uvědomit, že kniha reflektuje názor jednoho člověka (byť vědecký a podložený důkazy), proto bych si doslovně všechno k srdci nevzala, přestože například s názorem o dětech a televizi do tří let se ztotožním. Zkrátka a dobře myslím, že ke všemu je nutné přistupovat s mírou.
Jak už to tak u populárně-naučných knih bývá, ani tady není styl jazyka úplně nejjednodušší a než do postele k usínání doporučuju číst spíše přes den při relativní čerstvosti. Párkrát jsem se totiž přistihla, jak se mi klíží oči, tím ale nechci knihu shazovat. Byla určitě zajímavá, přestože poprvé vyšla už v roce 2012 a vývoj společnosti od té doby pokročil. Jestli k lepšímu nebo horšímu, ať si každý zhodnotí sám.
P. S. Odpusťte mi lehce clickbaitový název, vzala jsem to jako takový malinký pokus, jestli někdo přečte více než první dva odstavce 🙂