Škola tak nějak patří do našich životů ať se nám to líbí nebo ne. Je to období, kdy se socializujeme, vzděláváme někdy i proti svojí vůli, ale taky trpíme. Jak moc?
Začneme školkou. Spoustu let jsem navštěvovala školku pro děti s vadami zraku. Na tu moc ráda vzpomínám, hlavně na paní učitelku Marušku a Moniku, které měly vypěstovaný krásný vztah k dětem a tahle školka byla prostě jednička. Jen ten odpolední spánek mi naháněl hrůzu. Kolikrát jsem na povel prostě nedokázala usnout.
Nesmím zapomenout na svačinky ke kterým patřilo kakao se škraloupem, fuj! Když už nebylo kakao tak pomazánky s droždím nebo rybí taktéž nepatřily k mým favoritkám.
Obzvlášť na prvním stupni mi hrůzu naháněla jídelna. Deváťáci nás prťata předbíhali, posmívali se nám a učitelky stály u okýnka a kontrolovaly jestli jsme všechno snědli. Kdo nesnědl, musel si znova sednout a porci sníst. Takové mňamky jako Herkules (kaše, která se neuvěřitelně lepila), dršťková polívka nebo UHO (univerzální hnědá omáčka) mi v paměti utkvěly asi nadosmrti.
Na druhém stupni mi nahánělo hrůzu jestli budu mít s kým sedět. Ať už ve třídě, na obědě nebo při cestě autobusem na školní akce. Každý přece ví, že kdo sedí sám je trapák nebo divný. Naštěstí co si tak pamatuju jsem tohle nemusela moc řešit.
Tady začala moje hrůza s chozením k tabuli při hodinách matematiky, fyziky a chemie. Vždycky jsem počítala lidi přede mnou a odhadovala jestli na mě do zvonění vyjde řada. Z téhle noční můry mě vysvobodila až učitelka na gymplu, která mě definitivně osvobodila od chození k tabuli už někdy v druháku (a částečně tím osvobodila i sebe). U tabule jsem nedokázala vůbec přemýšlet, cítila jsem na sobě všechny páry očí a bála se cokoli napsat. Takový problém ale představovaly jen tři výše zmíněné předměty, jinak mi chození k tabuli nevadilo.
Na druhém stupni jsem se setkala taktéž s dětskou krutostí, kterou je šikana. Naštěstí jim to vydrželo pár měsíců a nová škola tenhle problém vyřešila. Ale byly dny kdy jsem se do školy bála chodit, měla z ní hrůzu, protože děcka se dokázaly smát i kvůli značce kapesníků.
Můj (teď už milovaný) gympl. Tady mi nahánělo hrůzu jak zvládnu všechny ty matematické, fyzikální a chemické písemky, protokoly do laboratoří, pokusy před třídou, zkoušení atd. Naštěstí s podporou domácí a kamarádskou (děkuji ještě jednou všem mým úžasným kamarádům, kteří mi na gymplu pomáhali s těmito předměty), jsem to vždycky nějak zvládla. Hrůzu mi taktéž naháněl běh do šaten při skončení vyučování a hlavně běh na oběd kdy zcela vážně hrozilo, že schytáte headshot dveřma přímo do hlavy.
Z maturity jsem měla taktéž hrůzu, přestože jsem se učila. Dopadlo to dobře, odmaturovala jsem za sedm.
Vysoká škola. Hrůzu mi nahání seznamy povinné literatury, termíny zkoušek a hlavně povinnost hlídat si všechno sám. Jen tady vás můžou vyhodit proto, že zapomenete odkliknout příslušnou položku v informačním systému. Tady začíná ta pravá škola života. Hrůzu mi taktéž nahání všechno to nucené respektování profesorů na fakultě, bohémství a celý ten úplně nový svět.
O tom, jakou hrůzu mi naháněla kolej jsem už psala. Vážně někomu přijde vtipné dát ho*vno do mikrovlnky ve společné kuchyňce a tu mikrovlnku zapnout?
Klidně napište jaké hrůzy ve vás vyvolává vzdělání.