V naší rodině se dlouho traduje historka, kterak jedna z mých babiček pečlivě vybírající dva stejné kolíčky, věšela prádlo. Nikdy to nemohlo být jinak, i dvě stejné ponožky musely být vedle sebe. Zahradu má totiž do cesty, a co by na to řekli sousedi! Mimochodem, dělá to doteď a celý život se na sousedské mínění ohlíží. Ohlíží se na to, co by se mohli domnívat cizí lidi, ať už se jedná o věšení prádla nebo o výběr talířů pro návštěvu.
Pro dnešní článek je tato informovace v podstatě nedůležitá, ale chtěla jsem tím ukázat, že spousta lidí věčně řeší, co by tomu řekli druzí. A mnohdy jim to zásadně zasahuje do života. Stačí jedna domněnka neznámého člověka, jediný úsudek v cizích očích a pochyby o vlastním já se můžou dostavit. Jsem divný já nebo oni? Proč nemůžu být “normální”?
Jako dítě jsem si několikrát vyslechla, “co by na to řekli lidi”, a tak jsem v jednu dobu začala dělat stejné věci jako ostatní, hlavně se neodlišovat. Zbytečně nevyčnívat. V záplavě stejného oblečení, stejné hudby a stejných seriálů se jeden dokonale přizpůsobí. Děti jsou mnohdy zlé a odlišnosti dávají sežrat. Být “normální”, dělat věci “normálně jako většina”, to je oč tu běží. Vydloubat v másle důlek se netoleruje! (nadsázka)
Úplně se vykašlat na okolí a jeho domněnky nedokážu doteď, hlavně u lidí na kterých mi záleží. I když vím, že mi jejich domněnky můžou být jedno, stejně jako to co si o mně kdo pomyslí, občas to zabolí.
Přesto jsem se v hodně věcech změnila a začala je dělat po svém, částečně i natruc. Abych dokázala, že prostě můžu. Dostala jsem se k tomu až jako dospělá, do té doby domněnky tvořily mého kostlivce ve skříni. Co by si mohl/a myslet?
Jaroslav Dušek v Páté dohodě říká, že „každý z nás má nahraný jiný program”, a kdo alespoň trošku nesdílí ten můj, nemá cenu se jím zabývat. Teď už to vím. Je to důležité zjištění, které vám mnohdy usnadní život. Stejně jako nevytváření domněnek (Třetí dohoda). Domněnky nám totiž mnohdy způsobují špatný úsudek.