Jak nespadnout k přežívání

Momentálně čtu svoji první Hartlovku s názvem Okamžiky štěstí a můžu říct, že dlouho mě žádná kniha tolik nezasáhla ani nezaujala, protože od té doby co knihu čtu a hltám každou další stránku, přemýšlím nad životem a pokládám si různé existencionální otázky (haha).

Veronika a Jáchym, hlavní postavy knihy, začnou žít “znovu” vlivem nepřízně osudu a od té doby sviští životem jako na horské dráze a tak mě napadá, jestli člověk začně skutečně žít až ve chvíli, kdy se mu přihodí něco ošklivého, a že je to vlastně hrozně špatně, protože každý z nás by měl být vděčný za to co má a z logiky věci by mu proto nemělo nic bránit v tom, aby nesklouzl k přežívání každého dalšího dne. Toho relativního klidu před bouří je totiž zapotřebí využít. Pokud žijete přestože se kolem vás nic neděje, tím líp a děláte dobře, tohle je ale článek spíše pro ty, co přežívají a kotví ve steteotypech 🙂

Vstávání, jídlo, škola/práce, jídlo, domácí povinnosti, sem tam kamarádi a rodina, jídlo, spánek, poznáváte se? Já občas taky!

Potom u mě vítězí pohodlnost. Jojo, já vím, jak je fajn zalézt si doma a pustit si oblíbený seriál, zhltnout dobrou knihu, uvařit si nějakou mňamku a prostě BÝT, ale myslím, že je nutné dělat i další věci, protože život ve stereotypu mě osobně vůbec nebaví. Všeho moc škodí!V

A tak si řeknu, že je načase to změnit, přestože praschsprosté bytí je extrémně pohodlné.

Dělat prakticky cokoli jen si neříkat, že jednou se situace určitě změní, až… Protože až může a nemusí přijít.

A tak si pojďme říct, že se naučíme více žít a míň přežívat bez ohledu na okolnosti a je úplně jedno, jestli budeme sportovat ve fitku, dobrovolničit nebo cestovat, v každém dni udělejme alespoň malou odchylku od běžného stereotypu, nebude nám potom líp?