Každý máme svého Šimona

stars

Dlouho jsem si říkala, že nebudu taková ta blogerka, co píše detailněji o svém životě a lidech v něm, protože nechci nikomu ublížit. Sama ale tyhle epizodky ráda čtu, takže je dost povrchní o nich mlčet. S trochou štěstí mi po téhle sérii možných článků zůstane pár kamarádů.

První osobnější téma, které chci nakousnout, jsou osudová setkání s některými lidmi. Můžou být míň, nebo víc intenzivní, můžete se spolu dál bavit, nebo na sebe už jen vzpomínat, ale tahle setkání z vaší hlavy nezmizí v průběhu času. Prostě tam jsou, i když vám všichni říkají, že časem vyblednou a dokonce i zmizí. Blbost.

Veřejně se o nich nemluví, v životě už můžete být dál než tenkrát, ale když už se tohle téma v užším kruhu nakousne přijde mi, že každá/ý máme svého „Šimona“. Tedy toho jednoho člověka, který nám vypálil díru do hlavy. A je úplně fuk, jestli to je holka, kluk, nebo arodová osoba. Fuk je i to, že Šimon je v tomhle článku zmíněný jen proto, že mi tohle jméno přijde fajn. Ve skutečnosti žádného Šimona neznám.

Jak se Šimonem v hlavě pracovat, je mi pořád záhadou. Momentálně se přikláním k tomu, že Šimona musíme prostě přijmout. Někdy nám zabírá celou mozkovnu, jindy si na něj ani nevzpomenem. Vždycky se ale odněkud vynoří. Přijmout, lepší radu nemám. Aspoň do chvíle, než vynaleznou výmaz vzpomínek. A tak do galaxie vysílám přání, ať těch Šimonů za život není víc, protože by mi z toho brzo explodovala hlava.

Náhled: Photo by John Reed on Unsplash

Související články

7 komentářů

  1. Věřím, že podobné „osudové“ známosti je třeba přijmout. Krouží kolem nás tak dlouho, až jsme s nimi stejně, dříve nebo později, konfrontováni. Čím dříve to uvědomění a přijetí přijde, tím lépe.

  2. Také si myslím, že každý nějakého toho svého Šimona máme. Někdy v pozitivním, jindy v negativním a vůbec nejčastěji oboje dohromady. Já jsem extrémně sentimentální a nostalgická osoba, takže odkládat minulost mi všeobecně činí problémy. Natož takoví Šimonové!

    1. Vidíš, já to mám jak kdy. Někdo z mého života zmizí a ani si nevzpomenu a někdo v něm zůstává, i když třeba jen v hlavě 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.