Včera jsem začala číst Dubajku. Další z příběhů letušky společnosti Emirates. Bohužel mi fakt nesedl styl, jakým autorka píše. Na každé stránce zdrobnělina typu papú, sníďaňka, večeřka, to se nedá. V kombinaci s deníčkovými zápisy a absencí fotek, jsem čtení nakonec vzdala. Nedělám to často, většinou knížku dočtu, ale na druhou stranu, proč se trápit?
Na nedočítání nevidím nic špatného. Čteme pro sebe, a nesoutěžíme kdo toho přečetl víc. Když mi knížka nesedne a je jenom půjčená, s klidným svědomím ji přinesu zpátky do knihovny. Pokud je moje
a vím, že by zabírala místo, odložím ji do knihobudky. Nechávám si jenom takové kousky, ke kterým mám vztah.
Dubajka není první u které jsem to letos vzdala. Nedočetla jsem třeba tolik chválený Šikmý kostel. Vážně jsem mu (už podruhé!) chtěla dát šanci. Nicméně mě prostě nebavil.
Když je knížka utrpením, určitě si najde jiného čtenáře. Thank U, next!
Docela “závidím” lidem, co můžou rozečtenou knížku odložit a nevrátit se k ní. Mně by to nedalo a pořád bych to v sobě nosila jako nedokončený úkol, takže vždycky i špatnou knížkou dopluju s nadáváním do konce.