Knižní barbarství, existuje to vůbec?

Jako malá jsem byla pravidelnou a věrnou čtenářkou Jacqueline Wilson. Kromě čtivých příběhů mě na knihách bavila ještě jedna věc a sice černobílé ilustrace, které přímo lákaly k vybarvení! Malé já přijalo lákavou nabídku a ve všech domácích knížkách vdechlo příběhům život. Tenkrát jsem za to necítila provinile, teď už možná trošku. Nedávno mě proto napadlo, co všechno se dá vlastně považovat za knižní barbarství? (Ráda bych vám moje „omalovánky“ ukázala, ale zůstaly v krabici u babičky).

Určitě se shodneme na tom, že do špatného chování jde zahrnout všechny ty ohnuté a polité stránky, byť se to stane neúmyslně (ne že bych to znala). Jak ale vnímat knížky typu Destrukční deník přímo vybízející svou obálkou k „ničení“ + kreativní smršti? Je to pořád špatné chování ke knize, kterou bychom měli pravidelně oprašovat, hladit po hřbetu a vdechovat její vůni? Odpověď neznám, ale Destrukční deníky se mně jednu chvíli zdály docela oblíbené, což asi znamená, že chceme testovat gravitaci, propichovat stránky a užívat si jejich polití, ačkoli se to jeví jako drastické. (Já osobně jsem fanouškem Destručních deníků.)

V dnešní době to navíc u Destrukčních deníků nekončí a existují další kreativní, dopisující knihy (např. Jak být šťastný – Nebo aspoň trochu míň smutný), takže je vlastně v pohodě necítit se za to provinile, alespoň u podobných knih. Hned mám chuť vybarvit pár obrázků!

Závěrem článku bychom si mohli vyměnit trochu toho barbarství se kterým je teda hanba se chlubit, ale věřím, že nejsem jediná, komu se to stalo. Tak tedy: Minulý rok Baxi sežvýkala pár stránek vypůjčeného komiksu za méně než dvě minuty (musím proto hlídat, když při čtení lelkuje opodál) a mně se podařilo polít knížku z knihovny a to tak, že velmi. Přestože jsem hned koupila novou, cítila jsem se hrozně především proto, že přidělávám knihovnici práci. Z toho důvodu knížky balím do novin, popřípadě je nosím v bavlněných pytlících, zatím to pomáhá. Všem to doporučuju!

Náhled: Canva.com

Související články

6 komentářů

  1. Destrukční deník jsem „zničila“ od začátku po konec, dokonce jsem plnila i takové úkoly, jako že jsem si ho poslala poštou nebo ho hodila z posledního patra budovy školy. Bylo to super období.
    Ale jinak knížky nerada nějak „ničím“ – spíš mám ráda, když mají na sobě takové přirozené, nepatrné stopy čtení a opotřebení. 🙂

  2. Já se přiznám, že nejraději mám knihy ohmatané, zvlněné a polité, prostě aby bylo vidět, že je někdo četl, nosil s sebou a měl je rád. Knižní barbarství mě proto nijak nevytrhává, naopak, sama mezi knižní barbary patřím, protože s knížkami často cestuji a ne vždy se mi podaří všem katastrofám zabránit. Na půjčené si ale dávám pozor, ty čtu pro jistotu jen doma a pořádně obalené, aby se jim něco nepřihodilo. 😀

    O Destrukčních denících slyším poprvé, zajímavá věc. Cíleně bych knihy asi ničit nedokázala, i když to mají v popisu.

  3. Wilsonky jsou nejlepší knihy! Loni jsem si nějaké půjčovala ve školní knihovně a četla znovu. 😀 A dost jich samozřejmě taky mám, pěkně v rodinné knihoně v obývaku u rodičů. Lákalo mě obrázky vybarvovat, ale mamka mi to zakazovala. 🙁 Myslím, že by to taková hrůza nebyla, určitě bych na pastelky netlačila! Na ohnuté rohy atd. jsem přímo alergirgická. Řádit s destrukčním deníkem mi ze začátku bylo dost proti srsti.

    1. Haha, měla jsem štestí, že mně to nikdo nezakazoval, nebo si to nepamatuju 🙂 Takže s Destrukčním deníkem máš zkušenost, já jsem ho vždycky jenom viděla u někoho v okolí, bylo mi líto si ho koupit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.