Mám to skoro za sebou!

Tak ještě čtyři dny a letošní provázení mám za sebou. Podle původního plánu jsem měla být už dávno doma, nicméně jedna průvodkyně skončila dříve, a tak jsem za ni přebrala směny a tím pádem se můj pobyt trošku prodloužil. V tomhle článku bych potom chtěla celý měsíc shrnout.

První čtyři dny na brigádě byly oťukávací: dorazilo nám spoustu nových kolegyň (to hlavně) a pár kolegů a najednou už nás nebylo pár, ale pěkná hromada. Člověk si na to chvíli zvykal. Doteď jsem se s některými pořádně neseznámila, což podle mě ani v tak velkém počtu lidí (20?) nejde, ale s každým jsem prohodila aspoň pár slov. Musím napsat, že letos byl kolektiv moc fajn a to je podle mě základ spokojenosti v každé práci. Po směně se zpívalo, povídalo, pilo… no zkrátka bylo veselo co si budem vykládat.

Korona zasáhla i na památce. Hlavní rozdíl byl v tom, že drtivá většina letošních návštěvníků byli Češi poznávající svoji vlast. Cizince jsem za celý měsíc měla možná tak pětkrát v malém počtu, to se mi dříve nestávalo. Zpočátku mi přišlo, že jsou návštěvníci fakt vděční za možnost kultury (po celostátní karanténě), ale tenhle pocit celkem brzy vyprchal a bylo to jako vždycky: někdo se zajímal více a byl nadšený, jiný méně a někdo se tvářil, že ho to absolutně nezajímá a odpočítává minuty do konce prohlídky. Lidem se člověk prostě nezavděčí. S kolegy si potom vždycky říkáme proč ti, co vůbec nemají zájem obětují dost vysoké vstupné a hodinu svého času. Já bych to neudělala.

Obecně to letos ale bylo fajn. Ve volnu jsem většinou jezdila domů a když ne, výletila jsem s holkama – kolegyněma. Jsem zvědavá, jestli se ještě někdy v letošní sestavě sejdem, třeba jen na srazu. Tenhle článek píšu ve chvíli, kdy mi zbývají poslední tři dny práce a i když mám naši památku moc ráda a mám ráda všechny kamarády, kteří se mnou provází, už se těším i domů – do klidu. A jestli budu zase někdy provázet? Kdo ví, nechávám to otevřené, nicméně jako full time job to nevidím.

Náhled: Fotka od Nattanan Kanchanaprat z Pixabay