Před četbou Nabarveného ptáčete mě v samotné knihovně varovali dva lidé, paní knihovnice a neznámý starý pán. Věděla jsem do čeho jdu a knihu si půjčila. Docela mě překvapuje, že jsem se o ní dozvěděla až letos, při vzniku stejnojmenného filmu přitom knížka, pokud se nepletu vyšla už roku 1965.
Téma, ale i samotná obálka vydání z roku 2019 vás drastickým vyobrazením může od četby odradit. Vlastně bych se nedivila a popravdě nevím, jestli vám knihu doporučit, případně jak celé dílo zhodnotit. Je plné nechutností, lidské zloby a zvráceností všeho druhu. Pokaždé, když čekáte že se situace kluka zlepší a nečetli jste spoilery, následuje další hrůza, doprovázející příběh až do konce. Absence přímé řeči + popisná forma děje dokreslují tíživou atmosféru války ze které běhá mráz po zádech. Skoro na každé stránce se objevují drastické, brutální až nechutné scény, některé jsem nebyla schopna přečíst do konce. Scény mě svou bizarností přiváděly do rozpaků, opravdu se někde děly v takové míře?
Otázky si kladu taktéž ohledně autora. Co nám knihou chtěl vlastně sdělit? Jestli jsem četbu pochopila správně, jedná se v podstatě o fikcine o ucelený příběh jednoho dítěte, což je dobře. Nechce se mi ale věřit, že lidstvo v sobě nese až takovou míru nekonečné zloby. Ráda bych tomu věřila, i když dějiny ukazují opak. Místy se mi četlo dobře, ovšem některé části se neskutečně vlekly, celkově mi kniha zabrala asi dva týdny, kdy jsem četla v průběhu dne.
Je určitě dobře, že podobná díla existují a připomínají nám tak minulost ze které je potřeba se poučit. Ve výsledku jsem ale z “ptáčete” rozpačitá, četbu si dobře promyslete.
Náhled: Fotka od Mabel Amber, still incognito… z Pixabay
Já jsem hrozně zvědavá na film, který měl u kritiků velmi dobrý ohlas, ale zároveň stále sbírám odvahu se na něj podívat. Na knížku nemám, násilí v knihách snáším ještě hůře než na obrazovce, protože co dobrá filmařina dokáže milosrdně zakrýt, tam fantazie při čtení ještě přidá… Jsi dobrá, že jsi to dočetla.
Zajímalo mě, jestli to je tak hrozné jak se píše… Na film nevím, jestli seberu odvahu. Z podobných filmů mívám špatné sny, u čtení mi to nic nedělá.
Brrr. Možná někdy později po něm sáhnu, vypadá to jako hodně silné čtení, ale teď chci číst spíš veselé knihy. V temném lednu na nic jiného nemám náladu.
Přečetla jsem Prázdniny v Evropě, dostala jsem je od Ježíška. Líbily se mi. Nej u mne asi navždy bude Jeruzalém, ale možná jen proto, že to byla první kniha, kterou jsem od Zibury četla. Každopádně po upité Gruzii příjemná změna. A dozvěděla jsem se i dost zajímavých věcí o cizích zemích. Sice spíš takové hlouposti, než něco důležitého, ale o tom to je. Nejvýznamější města si můžu najít na internetu, o amplionech v lese se nikde hned tak nedozvím. 😀
Souhlasím s tebou Káji, Jeruzalém jak přednáška i kniha za mě nejlepší 🙂 Právě ty hlouposti mě na Ziburových knihách baví!