Návrat k sobě (a že byl dlouhý a těžký)

Tohle bude jeden z těch děsně namotivovaných článků o sebelásce takže pokud takových už máte dost směle ho přeskočte, nebudu se zlobit. Bude to o tom jak jsem si srovnala myšlenky, srovnala svůj postoj k životu a co tomu muselo předcházet.

Před rokem v tuhle dobu jsem byla plná úzkostných myšlenek, které mi otravovaly život. Došlo to tak daleko, že jsem měla problémy i v tělesné rovině ne jen v psychické. Bylo to období na nic a já  o rok později děkuju všem co to se mnou zvládli.

Nejtěžší to měl určitě můj přítel, protože se mnou je každičký den pokud zrovna netrajdám po světě. Viděl mě ubrečenou, zničenou, bez nálady, v depresi (nikoli v depce) a viděl mě i v mnoha jiných podobách. Ze začátku to bylo těžké, ani jeden nevěděl co dělat, vypadalo to na rozchod. Nakonec jsme to zvládli.

Utápěla jsem se v začarovaném kruhu a říkala si jak z něho ven, neviděla jsem východisko. Pak jsem pochopila, že jediný člověk, který mi může pomoci jsem já sama, a tak jsem začala praktikovat moje hygge. 

Dalo by se říci, že přesně po roce. Osvobodila jsem sama sebe od úzkostných myšlenek, ale nebudu vám lhát, že už nejsou. Jsou, ale díky tomu, že se změnilo moje myšlení mě už tak nesejmou jako předtím.

Začala jsem totiž dělat to, co chci já. Nejdříve jsem začala cestovat, po světě, po Česku.., pak jsem se vrátila ke kultuře, kterou miluju už od děcka. Dejte mi na výběr jestli chci nakupovat nebo do muzea umění a vyberu si muzeum. Miluju divadlo, miluju kino, obrazy, výstavy, prohlídky na hradech, tohle všechno v životě potřebuju.

Následně jsem začala pouštět lidi ze svého života. Smazala jsem všechny, kteří mě zklamali/přestali zajímat. Smazala znamená jako ze sociálních sítí i z života. Na sociálních sítích jsem začala sledovat lidi, kteří mi něco můžou dát, kteří mě můžou inspirovat.  Přestala jsem se snažit udržet kamarádství, která za to nestála. Změnila jsem dobu strávenou na sociálních sítích, minimalizovala jsem ji.

Můj návrat znamenal i návrat ke čtení a kreslení. Jako menší jsem četla pořád, přečetla jsem za týden i čtyři knížy. Doma se jim to nelíbilo, ale teď jsem svým vlastním pánem a čtu si tak dlouho jak chci já, můžu si číst co chci.

Kreslení bylo taky mojí zálibou, ale žádný Picasso ze mě nikdy nebude. I tak mi to ale nevadíkreslím tedy jsem, čtu si v šalině abych využila každé minuty, kterou můžu využít lépe.

Změnila jsem se a začala naplno projevovat taky svoje názory. Přestože to mnohdy znamená rozpory, i v rodině. Mám konečně pocit, že jsem dospěla. Pořád sice nevím kam mě život zavane, ale to je asi normální, no ne?

Pokud si z tohohle článku o sebelásce máte něco vzít tak je to, že všechno je v hlavě a jen vy sami určíte jak bude váš život vypadat.

A protože nemám ráda přehršel klišé chci jen dodat, že tenhle článek o sebelásce je nejspíš na nějakou dobu poslední na tohle téma, nejsem žádný motivační kouč a vy určitě nemáte rádi klišé.