(Ne)morbidní článek o smrti

Na článek o smrti jsem si nemohla vybrat lepší den. Venku je zataženo a na zem se snáší dešťové kapky které se pozvolna mění na průtrž mračen. Jako by počasí vědělo, že dnešní článek nebude veselý, i když jak se to vezme, pokud věříme, že náš život byl naplněn do posledního detailu a odcházíme z tohoto světa smíření a spokojení tak smrt nemusí představovat něco krutého a smutného tím spíše když věříme v život posmrtný, což může představovat jednak podobu života v nebi, či reinkarnaci.

!Článek je úvahou nad tématem smrti, pokud dneska nemáte svůj den, zvažte jeho čtení na příhodnější okamžik :)! Zmeňte svou náladu!

Pokud byste o smrti chtěli přemýšlet například jako Austin Kleon, bloger, spisovatel a kreslíř, myšlenky o ní by ve vás zároveň vyvolávaly každodenní chuť žít, tu podporuje čtením nekrologů, morbidní nebo ne?

U umělců zůstaneme, jen si vzpomeňte na všechna ta díla související se smrtí napříč všemi obory. Umělci s tímto tématem dokázali a dokážou výborně pracovat. Prostřednictvím svých děl na ni nikdy nezapomněli, ale zároveň si ji hezky drželi od těla teda alespoň ti, kteří si smrt nezvolili.

Umělecká obecná představa smrti je mi blízká tedy pracovat s ní, ale nepozvat blíž ne dřív než je nezbytně nutné. Ztotožňuju se s představou posmrtného života v knize Losos v kaluži. Duše v ní žijou dál v duplikovaném světě tam nahoře.

Lidstvo je odjakživa smrtí fascinováno což dokazuje i přetrvávající obliba spiritismu, zároveň ji ale chceme co nejvíce oddálit a často se tváříme, že se nás netýká někdy jí ale hledíme do očí schválně. Ať už o smrti přemýšlíme všelijak jedno je jisté, potká nás všechny, smrt si nevybírá a někdy je pěkně nespravedlivá.

Dneska to je docela morbidní čtení, co? Možná si říkáte, proč jsem si vybrala takové téma, prozradím vám to. Zrovna jsem dočetla knihu Miss Exitus od Aleše Palána, která pojednává o umírání staré paní v domácí hospicové péči.

Po dočtení jsem se utvrdila ve dvou věcech: Jednak v tom, že pracovnice domovu důchodců mají můj obdiv stejně jako ty hospicové a taky v tom, že smrt v některých případech může být vlastně vysvobozením. Kniha mě zase jednou donutila o smrti přemýšlet.

Přestože smrt nevolíte jako součást konverzačních témat, je stejně přirozená jako dýchání. Časem ji člověk začne vnímat buď smířlivě jako dovršení života, či jako celoživotní děs v marném zápase uniknout z jejích spárů. Je jen na nás jakou cestu přemýšlení o konečnosti bytí zvolíme.

P.S. Austin Kleon se o čtení nekrologů zmiňuje například v mojí oblíbené knize Ukaž, co děláš. Mám dokonce pocit, že i John Green čte nekrology.

P.P.S. Pokud vás zajímá tato tématika, doporučuji třeba Kdo se bojí smrti, či Dějiny smrti. Nikdy ale nezapomeňte, že každý problém má řešení a není ostuda požádat o pomoc 🙂 Článek berte jako obecnou úvahu.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.