Dnešní rozhovor je moc milý. Šárka mi napsala na výzvu k rozhovoru sama a dobře udělala, protože má rozhodně spoustu věcí, o které je potřeba se podělit. Probereme inkluzi, práci ve zvláštní škole, práci chůvy, ale i její spisovatelskou činnost, vzhůru do čtení!
Šárko, 12 let jste pracovala jako učitelka ve zvláštní škole, jak jste se k této práci dostala?
Jako slepý k houslím, jak se říká. Byla to moje první práce ve školství po maturitě. Vysokou školu jsem si dodělávala dálkově při práci. Studovala jsem pedagogické lyceum a když jsem se odstěhovala z rodného města a hledala si v tom novém práci, obešla jsem obě naše základní školy, a ač jsem netušila co mě čeká, šla jsem se představit i do tehdy zvláštní školy. A dobře jsem udělala. Pan ředitel se nedal odradit tím, že krátce po dvacítce vypadám na 15 let a dal mi šanci. První tři roky jsem ve škole splývala s nejstaršími dětmi :-). Mám spoustu příhod, kdy si rodiče vyzvedávající své děti, mysleli, že patřím k žákům a ne k učitelskému sboru.
Lepší práci jsem si ovšem nemohla přát. Kolektiv kolegů byl skvělý, škola malá, když jsem začínala, měli jsme kolem 70 žáků v celé škole. Vyhovuje mi možnost individuálního přístupu. A s osmi či deseti žáky ve třídě se opravdu můžete věnovat každému dle jeho potřeb.
Co si myslíte o inkluzi? Podporujete ji?
Inkluze je téma na dlouhé hodiny. Z mého pohledu není inkluze jako inkluze. Pokud budeme mluvit o slučování dětí různých etnik, národností, kultury, dětí z různých sociálních skupin, i dětí zdravotně postižených jsem pro. Ovšem já měla žákyni, která byla v deseti letech na úrovni dvouletého dítěte, znala + – 20 slov, potřebovala k sobě asistenta na téměř všechny činnosti, a tam si začlenění do běžné třídy se 30 žáky v ZŠ nedovedu představit. Můj názor je, že bychom se měli vrátit ke zdravému selskému rozumu a pokud je inkluze i o individuálním přístupu ke každému jednotlivci, měli bychom akceptovat, že jsou mezi námi i ti, kteří mají pro život ztížené podmínky a my musíme respektovat, že budou potřebovat víc, než ti ostatní.
Jak probíhá taková běžná vyučovací hodina na zvláštní škole?
I to je velice individuální. Na nižším stupni se děti většinou první dvě hodiny učily čj nebo mat, pak následovala velká přestávka a další hodiny byly méně náročné jako výtvarná výchova, tělocvik, hudební výchova, prvouka, kterou jsme, pokud to šlo, trávili venku vycházkami do přírody, do města, na kulturní akce. Na vyšším stupni výuka probíhá dost podobně jako v běžné škole. Žáci mají stejné předměty, liší se jen náplní obsahu.
Běžná vyučovací hodina ( např. čtení ) začínala pozdravením, představením knihy, kterou budeme číst, já většinou začínala, děti se ve čtení vystřídaly, pak jsme si příběh vyprávěli vlastními slovy, malovali jsme obrázky k příběhu apod.
Práci jste opustila, bylo to impulzivní nebo zdlouhavé rozhodnutí?
Nikoliv. Práci jsem opustila vlastně i díky inkluzi. Když jsem končila, měli jsme ve škole 28 žáků a jen 3 třídy. ( z původních 70 žáků / 8 tříd ve škole). Muselo odejít více mých kolegů. I tak vypadá inkluze v praxi. A čím více nám ubývali žáci, tím přibývalo papírování. Taková přímá úměrnost. A během těch 12 let najednou bylo více papírování než dětí, tak že když došlo na to, že náš kolektiv opustí další kolega, šla jsem já. A nelituji. Získala jsem neuvěřitelné zkušenosti, spoustu zážitků, které se mi navždy vryly do srdce a byl prostě čas na změnu. Cítila jsem se umořená a vysátá. Rok jsem pracovala jako stájnice a ošetřovatelka koní, abych nabrala síly a nabitá se vrátila, věnovat se dětem. I teď svou předchozí práci zúročuji, hlídám i děti autistické, děti s Downovým syndromem a další.
Nyní se živíte jako chůva, co nejradši s dětmi děláte?
Starám se teď nejčastěji o děti od půl roku do tří let, tak že jim vlastně dělám maminku. Chodíme na vycházky, děláme motorická cvičení, hodně jim čtu, jak jinak :-), malujeme, vyrábíme, poznáváme přírodu a svět.
Jaké byste dala rady člověku, který chce jako chůva pracovat?
Musí to chtít a musí ho bavit být s dětmi. Musí si umět hrát, mít víc než hromadu trpělivosti, fantazii a schopnost vidět dětskýma očima. Není na škodu mít aspoň základní zdravotní výcvik, a spoustu empatie. Práce je to krásná a naplňující, ale také každý den úplně jiná , plná překvapení a velice náročná.
Kolik hodin denně trvá váš běžný pracovní den?
Je na mně jak si naplánuji den. Většinou hlídám kolem 7 hodin denně pravidelně, ale jsou dny, kdy jedu z rodiny do rodiny a taky hlídám od 7 od rána do půlnoci :-). Kromě pravidelného hlídání mám i „nárazovky“, taky převážně hlídám o víkendech a večerech, kdy si chtějí rodiče například užít i sami sebe. Pracuji tak většinou když mají ostatní volno.
Ve vašem městě vedete čtenářský kroužek, je určen dětem nebo dospělým?
Je primárně určen dětem, které mají se čtením problémy. Ale mám už i skupinku aktivních čtenářů, kteří chodí jen proto, že je čtení baví. Kroužek pro dospělé jsem se pokoušela založit, ale nebyl zájem mezi dospělými. Bohužel tu nemáme zavedenou tradici čtenářských klubů, jako je to například v Anglii.
Váš oblíbený knižní autor a kniha?
Na to bohužel nedovedu odpovědět. Seznam by byl delší než celý rozhovor :-). Jsem totiž všečtenář :-D, je opravdu málo toho, co bych nečetla. Z dětských tak vypíchnu poezii Františka Hrubína a Alenku z planety Země od Kyr Buličova. Malého prince. A z loňska mi v hlavě nejvíce utkvěla Temná hmota od Blake Crouch za cizojazyčné autory, a Petra Stehlíková a její Naslouchač a Faja, za ty české.
Napsala jste knihu Splétač snů, jsou to uspávací říkanky pro děti, jaká je vaše oblíbená?
Moje oblíbená ze Splétače snů? Pokud bych měla vybrat jen jednu bude to Bubák. A Noční můra a Uspávanka pro tělíčko. Nevyberu jednu, miluji je všechny 🙂
Knihu jste si vydala na vlastní náklady, nebo vás oslovilo samo nakladatelství?
Nejdříve jsem obeslala několik nakladatelství. Jedno se mi ozvalo s nabídkou, ale podmínky k vydání byly strašné. Odmítla jsem, nabídli mi o maličko víc, ale mně hlavně nevyhovovalo, že při spolupráci s ním, bych si nevybrala ilustrátora a prostě nad knihou ztratila dohled a vládu nad konečnou verzí. Jejich zájem mi ale potvrdil, že Splétač snů stojí za to, aby byl poslán do světa a tak jsem sehnala sponzory, našla si ilustrátorku podle mého gusta ( mimořádně talentovanou Kateřinu Jelenovou, se kterou byla úžasná spolupráce ), našla si tiskárnu a spoustu dalšího co, je třeba kolem vydání knihy. A byla se Splétačem snů od prvního písmenka až po předání čtenáři 🙂
Vaše nová kniha spatří světlo světa na podzim, můžete prozradit komu bude určena a o čem bude?
Bude opět určena dětem. Prozrazovat k ději toho moc nechci, kniha je teď ve druhé pracovní verzi a je možné, že se ještě maličko promění, ale určitě to bude úžasný fantastický příběh o hrdinech, kteří se potkají se Smrtí a odhalí tajemství života.
Kolik hodin denně píšete?
To se liší podle pracovního programu. Snažím se každý den minimálně hodinu. Je to jako s každým talentem či dovedností, ať je to psaní, hra na housle nebo pětiboj, musí se cvičit. Ale když mě políbí múza, jsem schopná psát i šest hodin v kuse.
Otázka a poděkování od Šárky: Chci :-). A než ji položím, chci Vám poděkovat za tento rozhovor. Otázky byly skvělé, moc mě to bavilo a doufám, že to předá i něco Vašim čtenářům. Teď vás, doufám, potěší moje otázka :-).
Pokud byste jedním přáním mohla změnit svět k lepšímu, co byste si přála?
Přála bych si, aby zmizelo týrání zvířat, protože to na lidech nesnáším, pak by všechny zvířátka byly ve svých domovech šťastné.
Šárce taktéž děkuji, a přeji spoustu spokojených čtenářů, a co nejvíce múzy k psaní!
Šárčina FB stránka knihy Splétač snů.