Občas jsem z blogování rozpačitá. Napíšu něco, o čem si myslím, že stojí za sdílení a má to přesah, ale háček spočívá v tom, že se článek neslučuje s mojí hranici sdílení, která je dost tlustá. Momentálně si neumím představit, že by to bylo jinak. Fotky s kamarády, přítelem? Více fotek mě? Zatím to neexistuje a nevím, jestli někdy bude. Mám z internetového prostředí respekt a upřímně si nedovedu představit situaci, kdyby se blog masově rozšířil (což si nemyslím, že se při téhle skladbě článků stane).
Vždycky si říkám, jak svoji internetovou prezentaci vnímají influenceři s desetitisíci fanoušků, to nemají strach? Nebo jsou to exhibicionisti? Když kolikrát sdílí tolik ze svých životů a všechny ty roomtour, stojí jim sláva za to?
Moje blogová situace mi v současné chvíli vyhovuje. Komentuje stále stejná základna a přijde mi to pohodové, leč třeba blog nečte tolik lidí, jako starou doménu. Přesto hodně hlídám, co vypustím ven a když si nejsem jistá, nechám článek pár hodin uležet, rozešlu ho kamarádům, zeptám se na názor přítele a potom buď postnu nebo ne. Na jednu stranu je to škoda, protože mám hodně osobnějších témat, která by stála za to, na druhou tyhle články zatím vypustit nechci. Docela často si říkám, jestli potom stojí takové „neosobní“ psaní vůbec za to, ale třeba články o knížkách mi přijdou fajn.
Proč vlastně nechci narušit tu tlustou hranici sdílení? Chci chránit soukromí svoje i lidí v okolí. To je ten hlavní důvod a kolikrát doslova čumím na to, co lidi na sítě a blogy pověsí. Ale každý má tu hranici jinde, takže proč ne, mně to momentálně za to nestojí. Proto se snažím aspoň o malinký přesah článků ve změně vašich názorů na knihovny a knížky, je to jedno z mála témat se kterým jsem v pohodě ho šířit 🙂 Včera jsem hranici sdílení nakousla s kamarádkou venku, a ona vykládala zase o svém pohledu na věc + o tom, jak se po několika letech na sítích otevřela, takže proto mě napadlo sepsat tenhle nesourodý článek a sdílet s vámi můj názor.
Jak tlustou hranici máte vy?
P. S. Uvažovala jsem i o čistě anonymním osobním blogu, ale už jsem párkrát viděla, že autor byl stejně „dopátrán“ a následovalo ukončení blogu.
P. P. S. Zajímavý pohled na věc má i Tereza Salte a Kovy v podcastu Linka #17 Hranice sdílení, doporučuju 🙂
Tohle je, myslím, jedna z věcí, na kterou řada blogů dojede. Ona ta osobní témata jsou moc zajímavá, ale když člověku dojde, že by si to mohl ve finále přečíst kdokoli (a třeba se i nějaký ten kdokoli najde), maže, až se mu za patami práší.
Já jsem si nastavila tu hranici hned na začátku a stanovila jsem si několik témat, o kterých prostě ze zásady nepíšu nikdy. Občas je to tanec na ostří nože, protože třeba v článcích o vysoce citlivých lidech tak nějak z povahy věci musím být hodně otevřená a osobní, zas na druhou stranu mám pocit, že tyhle články někomu skutečně mohou pomoct, a tak mi to za to stojí. A konec konců moje celé jméno na blogu nikde k nalezení není, můj obličej taky ne, tak jaképak s tím fraky 🙂
V tom je určitě tvoje velká výhoda 🙂
Mám to “štěstí” v tom, že mi blog pravidelně čte rodina a občas i kolegyně nebo širší okruh známých. Takže si při psaní kladu otázku: řekla bych jim to i mimo sociální sítě? Pokud si u něčeho odpovím ne, tak článek upravím tak, abych se sporné oblasti vyhnula. Když si nejsem jistá, dělám to stejně jako ty – nechám článek odležet. U fotek pak mám nepsané pravidlo, že osoby na fotkách, jsou-li rozeznatelné, musí se zveřejněním souhlasit. A opravdu se na to všech ptám.
Jinak maximálně souhlasím. Každý máme hranici soukromí jinde. Já jsem extrovert, ale i tak jsem na sítích celkem opatrná a do mnoha oblastí (vztahy, práce apod.) se záměrně nepouštím.
Ptám se taky 🙂 soukromější fotky dávám výjimečně na FB, kde mě teda označují i kamarádi, ale vždycky si hlídám, kdo danou věc vidí.
Dokud se blog nedostane do širšího povědomí, není důvod přemýšlet nad tím, co sdílím. Až se moje soukromí dostane do rukou úplně cizím lidem, je už pozdě něco dělat. Podle mě je rozumné myslet na ochranu sebe a okolí dřív, než se strhne nějaký průšvih.