Dnešním článkem se podle mě pohybuju na dost tenkém ledě. Podobné téma jsem tu postla na konci léta minulého roku. Jenže, za posledních pár týdnů mám pár nových „zážitků“, a tak je potřeba dát si opáčko. Takže znova: Páni a kluci, fakt se mi nelíbí, když na mě pokřikujete jako na psa/troubíte z auta, nebo mi dlouze zíráte do výstřihu (nejlíp ve chvíli, kdy na vás mluvím, a dívám se vám do očí)!
Možná to nemyslíte zle. Chápu. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak to můžeme vnímat? Já se třeba v podobných situacích cítím hrozně. Obnaženě. Poníženě. Jako kus masa. Vždycky si pokládám otázku, jak zareagovat. Dělat, že nic? Ohradit se? Nevím. Ptala jsem se několika ženských okolo sebe, a ty nejčastěji radí dělat mrtvého brouka. Jenže, je to dobré řešení?
Jsou podle mě lepší způsoby, jak dát najevo, že nás ten druhý zaujal. Třeba úsměv (v době bezrespirátorové), nebo milá věta. Nemyslíte?
P.S. Sama mám výhrady ke hnutí #MeToo a někdy je podle mě hnané do extrému. Na druhou stranu si myslím, že je potřeba upozorňovat na to, že podobné chování není (hlavně) k neznámým lidem OK.
Schválně mi holky můžete napsat, jak podobné situace řešíte vy.
Souhlasím s tebou. Nesnáším, jak nás většina mužů bere, jako kus masa a ne jako sobě rovnou bytost. Čest výjimkám.
Sama jsem většinou dost šokovaná, když to někdo udělá, a než mi v mozku dojde, co udělat, situace přejde. Jsem v tomhle hrozná 😀
Ale asi bychom se ohrazovat měly, když budeme mlčet, nic se nezmění…
Díky za tenhle článek. Patřím v tomhle k velmi šťastnému (a velmi malému) procentu žen, kterým se podobné věci v zásadě nedějí, takže se mi lehko radí, ale pokud to situace dovolí, určitě hlasuju pro možnost ohradit se. Dát najevo, že tenhle přístup není ani normální, ani v pořádku, je velký a důležitý krok směrem ke změně 🙂
Souhlasím 🙂 Ale ještě potrvá podle mě, než k tomu obecně sebereme odvahu 🙂 A nebo nedudeme osočené, “že si za to za můžem samy…”