Minulý rok jsem z různých stran slyšela, že sedm let vztahu se nemůže jen tak přechodit, a proto by se lidi měli vzít, nebo se rozejít. Za tímhle moudrem často přicházela otázka, kdy se budeme brát/kdy budeme mít děti/auto/hypotéku/doplň si sám. Tyhle pasivně agresivní otázky (hlavně ty první dvě), jsou děsné a vyvolávají ve mně nepříjemné pocity. I tak mě ale napadlo sdílet s vámi můj postoj na tak trochu nepříjemné téma „Už bys měl/a…“.
Je mi 24, letos končím školu, přítele mám 8 let a pořád se jako osobnost vyvíjím. Někdy se v životě cítím ztraceně a nevím, kam směřuju. Věřím, že by si moji blízcí rádi poňunali roztomilé miminko a taky mě rádi viděli ve svatebních šatech. I mně se tahle představa, jak kráčím k oltáři líbí, stejně jako můj potenciální manžel (dokonce už mám domluvenou svědkyni! *Ahoj, mám tě ráda!*). Vím, že svatební přípravy bych si užila (v organizování jsem trochu jako Monika z Přátel), jenže zatím vdaná nejsem. Proč?
Můj momentální postoj ke svatbě je, že někdy se vdávat chci a málem mám sestavený seznam hostů. Další ráno si ale uvědomím velikost tohohle závazku. S přítelem to přitom nesouvisí. Možná za to může fakt, že od dětství vídám okolo sebe hodně rozvodů a jejich dopadů na rodiny. V člověku to potom zůstane. Přesto svatbu nezavrhuju, na trvalou lásku věřím a kdyby se náš vztah přeměnil v manželství, umím si to představit. (Přechozeně se necítím. Svatbu/rozchod v našem vztahu ukáže čas).
Podobně to mám i s dětmi. Děti jsou fajn, mám k nim vztah a občas se jako matka vidím. Pak si ale uvědomím tu obrovskou zodpovědnost a všechny ty věci spojené s rodičovstvím a vím, že děti momentálně nechci + nemám dořešené osobní věci. (Otázka je: vyřeším je někdy vůbec?)
Nejsem si jistá, jestli se můj postoj k dětem někdy změní, ale určitě nechci podléhat tlaku okolí. Líbí se mi můj klid a možnost dělat si co chci, kdy chci (teď to zní debilně, ale nevím, jak to líp v psaní vysvětlit). Jasně, že tohle nejsou moje jediné důvody proto nemít děti. Ve zkratce: Děti nezavrhuju, ale zároveň připouštím možnost, že zůstanu “jenom” tetičkou všem těm mrňousům okolo. Tetičkou s kočkama a králíky, aby bylo jasno! I tady ukáže čas. Argumenty, že ve stáří zůstanu sama se mi moc nelíbí. Mám rodinu a kamarády, kdy některé z nich beru jako rodinu. Děti mi společnost ve stáří zajistit nemusí.
Možná se jako správný mileniál bojím zodpovědnosti, jsem pohodlná, rozkolísaná, ještě mladá a nedospělá, sobecká…, ale nepřijde mi fajn tlačit na lidi s podobnými otázkami, nebo podléhat tlaku okolí, když to vezmem z druhé strany. Připouštím ale, že je těžké po otázkách zmíněných na začátku nepochybovat. O sobě, vztahu, životě… Přitom by si každý měl zamést nejdřív před vlastním prahem (taky se to učím).
P. S. Je klidně možné, že v budoucnu se to tady zvrhne v mamablog. Pak si budu klepat na čelo, co jsem to tehdy v roce 2021 vyplodila za kraviny. Teď jsem s vámi ale chtěla sdílet moje momentální, možná lehce zmatené mind flow, kdy se s přítelem zatím do velkých rozhodnutí dvakrát nehrneme. Klidně můžem vaše názory na téma probrat v komentáři. Jen vás poprosím, buďme k sobě vzájemně slušní 🙂
Náhled: Canva.com, fotky: Šárka Gardo.
Mně je 31 a ještě jsem neměla ani dostatečně vážný vztah. Každý život je originál a nejde jej brát podle tabulek.
Souhlas!
Měla bys je na hlavu.
Předtím mi říkají, že bych měla mít dítě, teď mi říkají, že bych měla mít druhé. Proooč?
Kdybych se vdala ve dvaceti a s chutí se vrhla do zakládání početné rodiny, určitě bych i tak slyšela dost “měla bys”. Já jsem se teda do toho nehrnula, ale proč by to tak holky nemohly chtít.
Pojem “přechozený” vztah je strašný žvást. Dejme tomu, že by bylo špatné s někým být více než pět bez svatby. Jaký limit je pak pro manželství? Co mají manželé udělat třeba po 25 letech od svatby, kteří mají dospělé děti a splacenou hypotéku? Je ještě nějaký další krok, nebo se musejí rozvést…?
Tohle jsme doma taky řešili 🙂 Dalším krokem je asi pořízení kočky/mazlíčka? Nebo třeba zamakání na osobním rozvoji, nebo věnování se koníčku podle mě :O
Teď ti říkají, že bys měla mít druhé dítě? Vždyť máš to první chvíli 😀
No to víš, ideální je mít dvě/tři děti v krátkých rozestupech, aby nebyly rozmazlené a měly si s kým hrát.
Popravdě si nějak nedovedu představit, že jdu do toho znovu a už vůbec nechápu, jak se dá zvládat těhotenství a malé mimino v přítomnosti jiného malého dítěte, které vyžaduje prakticky nonstop servis. Když už je staršímu sourozenci třeba pět, je to určitě mnohem snadnější.
Tyhle otázky jsou někdy strašné peklo – a upřímně řečeno nevím, proč to lidé dělají, protože na budoucnost se dá přece zeptat i normálně, bez skrytého ostnu i pasivní agrese. Já jsem to měla trochu jinak, protože jsem se vdávala měsíc před 24. narozeninami a rok před dokončením studia – takže jsme pro změnu měli spoustu vyděšených reakcí a předpovědí, jak budeme mít dost času potom litovat 😀 Nelitovali jsme, nikdy. Zkrátka jsme věděli, že se vzít máme, a bylo to dobré rozhodnutí. Tehdy jsem to ale nesla dost těžce, zvlášť když to šlo od vlastní rodiny.
Ježiš, vždyť jsi mladá! Já se na svatbu a děti hodně těším, ale přišlo to až tak rok po škole. Až když jsem se zklidnila, něco vydělala a věděla, že to v pohodě zvládneme. Hodně důležitá byla taky otázka, zda to má stejně partner. Neměl, chtěl spíše cestovat a užívat si, a tak se naše cesty rozešly. S novým jsme nastavení stejně, oba rodinu chceme brzy, tak asi dalších 5 let čekat nebudeme. Je jedno, zda jste spolu půl roku nebo 10 let, důležité je to, co sami cítíte. Hlavně se nenechte do ničeho natlačit jen kvůli okolí a “že se to očekává”. Držím palce a gratuluji ke krásnému výročí! 🙂
To by mě zajímalo – jsem z těch, co se u kamarádek i kamarádů občas zeptají, zda se plánuje něco dalšího. Odpověď lze pojmout velmi povrchně a společensky, nebo jít více do hloubky, podle toho, jak to protistrana cítí. Vnímáš podobné dotazy negativně? Párkrát jsem se s tím setkala (paradoxně jen na webu), že je to takové novodobé tabu, ptát se na tyto otázky…
K tvojí otázce: hodně záleží, jak blízko mám k dotyčnému 🙂 Já jsem obecně člověk, co je hodně upřímný a otevřený, ale jenom k blízkým lidem. S nimi nemám problém řešit skoro všechno 🙂 Když se mě na podobnou věc zeptá blízká kamarádka, tak to beru v pohodě.
JJ, ujasnit si co chci je určitě věc, co by se ve vztahu měla probírat (taky probíráme). Přijde mi ale, že naše názory na budoucnost se ještě hodně formují 🙂 A je klidně možné, že za další rok budu všechno vidět jinak. Nebo taky ne. Tenhle článek je můj momentální postoj.
Tak to jsem ráda, že to máme podobně. S blízkými lidmi mi toto téma přijde úplně normální, stejně jako řešíme vztahy, práci a zdraví. Blbé mi pouze přijde dotazovat se opakovaně, jestli člověk nezměnil názor. “Cizích” bych se ale mezi řečí neptala.
Jo, je jasné, že se názory, zvlášť v této oblasti, s ubíhajícími roky, zkušenostmi a případně i vztahy různě přetváří a formují. Já to třeba ještě nedávno měla, že “někdy bych ráda”. Až v posledním roce dvou to “někdy” nabírá docela konkrétních rozměrů. 😀
Wow, článek jsem si běžela přečíst hned, jak jsem na něj narazila na instagramu. (respektive na tvé story)
Jsem moc ráda, že to má někdo podobně. Máme to úplně stejně – s přítelem jsem od svých šestnácti, teď tedy skoro pět let, až dodělám školu, bude mi nejspíš taky 23/24. Jemu bude tou dobou 30. Samozřejmě jsme se už párkrát bavili o tom, co bude pak, ale problém je jednak, že oba se “chceme hnát za kariérou” (což takhle zni taky pitomě, ale zkrátka chceme dělat co nás baví a co nejdál se v té práci posunout). Plus přesně jak říkáš, tenhle pocit ohromné zodpovědnosti, rána, kdy si neumím představit, jak bychom to zvládli a jestli bychom vůbec měli.
Na mě ma asi nejhorší vliv, že spousta lidí kolem se vdava/žení a zkrátka se to nějak čeká, hlavně ode mě, přítele s tím nikdo neotravuje. Což o to, já bych se vdávala, ale zároveň vím, že by to na našem vztahu moc nezměnilo. Někdy mi přijde, že to lidi beztak dělají jen proto, aby měli fotky na instagram… 😀
No, jsem ráda, ze v tom zmatku nejsem sama, a držím nám palce. 💚
Vlasti, hodně se v tvém komentáři vidím 🙂 My jsme spolu taky od puberty a prošli jsme SŠ, VŠ, teď vstupujem do pracovního života… Taky se o tom bavíme, považuju to za důležité a nutné 🙂 Ono to manželství má prostě výhody i nevýhody…
A Instagram to je někdy jiný svět 😀