Dneska pro vás mám příhodu z dušičkového víkendu. Zrovna jsme s přítelem jeli od mojí babičky, pozoruju krajinu za okýnkem, a cesta pomalu ubíhá. Najednou vidím v příkopu sedět stařenku. Široko daleko nikdo jiný není.
Nevím jak vy, ale já jsem takový “blbec”, že když vidím podobnou situaci, hned mám chuť ji řešit a dotyčnému pomoci. Nemohla bych mít klapky na očích, protože by mě sežralo svědomí a když můžu, pomůžu. Co kdybych někdy taktéž potřebovala pomoc? Člověku se sice honí hlavou různé myšlenky, má strach aby ještě nedostal vynadáno, ale co když jde skutečně o život?
Říkám příteli ať zastaví což udělá, přeběhnu cestu a ptám se stařenky, co se stalo. Paní mi odpovídá, že po cestě na hřbitov se jí udělalo špatně, a nemůže vstát. Chvíli zjišťuju okolnosti, přítel zatím parkuje auto. Nakonec paní zvedám, po domluvě ji odvezeme na hřbitov, kde na ni čeká rodina.
Na hřbitově najdu jejího syna, paní mi hrozně moc děkuje. Do ruky mi vtiskne 200 korun, které nepřijmu. Copak si lidi nemůžou pomoci nezištně? Nakonec se rozloučíme a ujíždíme domů. Nějak mě to celé dojalo.
Druhou část článku chci věnovat tomu, jak mi přijde smutné, že starší lidé mají potřebu se při sebemenší pomoci odvděčit. Co to o nás jako o společnosti vypovídá?
Vídám to v práci dnes a denně. Vytisknu seniorovi požadovaný spoj, a už mi na stole přistanou peníze, nebo třeba ovoce. Vysvětlím jak funguje aplikace do mobilu, a ten samý případ. Všechny tyhle věci jsou součástí mojí práce, jsou to nepodstatné maličkosti, ale velká část lidí to vnímá jako něco výjimečného a nadstandartního. Může za to rychlost doby? Atmosféra ve společnosti? Nevím. Ale přála bych si, aby co nejvíce z nás nemělo klapky na očích, a abychom se k sobě chovali převážně hezky a slušně.
Náhled: canva.com
To je krásné! Klobouk dolů před tvojí pozorností. Je to moc hezký příklad, že někdy stačí “maličkost” z jedné strany, která udělá obrovskou akci na straně jiné – zachrání život, uchrání rodinu od strachu… Pamatuji, když nám rychlá odvezla dědu do špitálu, zkolaboval v obchodě, jak byl vděčný, že záchranář zajel k němu domů, dal mu nákup za dveře a zazvonil na sousedku, aby jej naskládala do lednice (má klíče). Taková blbost a děda je mu vděčný i teď po roce, že záchranáři nenechali velký nákup napospas letnímu horku.
To je moc hezký příběh:)
Pěkný příběh. 🙂
Osoobně mě mrzí, že lidé v Česku často nepůsobí zrovna moc ochotně. Měla jsem tu možnost strávit nějakou dobu ve Španělsku a tam je běžné, že třeba prodavačka si odběhne od poklladny a pomůže staré paní nákup na pás naskládat a pak i přeskládat do tašky, zatímco probírají, jaké je počasí. Najít si na každého čas a potěšit ho aspoň vlídným slovem, svět by byl hned hezčí místo 🙂
Ano! Krásný článek. Myslím, že starší lidé mohou docela snadno získat pocit, že už nejsou k ničemu a jsou každému na obtíž. Ve svém okolí to docela vidím a je to dost smutné, takže ti moc fandím 🙂
To máš pravdu. To často slýchám:,,Děkuju za trpělivost se starou bábou. Jste moc hodná.”
Jako neříkám, občas je komununikace se staršími lidmi dost náročná, ale snažím se prostě jednat slušně a být trpělivá.