Ve službách pracuju 6 let. Za tu dobu jsem buď osobně, nebo zprostředkovaně zažila:
- kopání do dveří, když návštěvníci přišli pozdě na prohlídku
- nadávky, urážky, výhružky
- hysterické záchvaty, když nebylo „po jejich“
- protáčení očí a arogantní jednání
A tak bych mohla pokračovat. Tyhle zkušenosti mě mimo jiné naučily, že já sama se pak snažím být jó milá a chápavá na všechny další lidi ve službách. Protože vím, že to není nic lehkého. I když přiznejme si to upřímně, každá práce má něco.
Všechny srážky s blbcem mě taky učí trpělivosti, zvyšování míry tolerance, a snaze neztratit nervy. Tyhle skills se pro život hodí. Přesto bych si podobné zážitky radši odpustila. Chování dospělého člověka mě i po letech dokáže překvapit.
Milá a příjemná setkání pořád ale převažujou. A dokud to tak je, po každém nepříjemném zážitku se oklepu, vstanu jak fénix z popela, nasadím milý tón a pokračuju v práci.
Náhled: Litomyšl, sochy Olbrama Zoubka.
P.S. Přijde mi, že korona už lidem pěkné cuchá nervy. Vytočí je každá maličkost.
Práce s lidmi chce pevné nervy a trpělivost, ale i přesto bych jí nevyměnila. 😀 🙂 A souhlasím, že covid dává lidem po psychické stránce pěkně zabrat. 😀 :/
Souhlasím, práce s lidmi dovede být nesmírně náročná. Přede všemi, kdo dlouhodobě pracují ve službách, smekám. Já bych to nedala 😀
Myslím si, že člověk opravdu musí mít velmi pevné nervy na to, aby mohl pracovat s lidmi a nezbláznil se.
Já dělala pár let v HMku, jako prodavačka i jako vedoucí a někdy jsem nevěřila vlastním očím a uším, co jsou lidé schopní říct nebo dělat za scény. Upřímně, s lidmi už dělat nikdy nechci 😀
Věř mi, že si to umím představit 😀
Důležité je nebrat si to osobně. 😉
Jj, to určitě je pravda 🙂 Někdy to jde ale hůř. Vždycky si třeba řeknu, že ten člověk má asi nějaký osobní problém, protože jinak nechápu, co ho k takoému jednání vede.