Myslím si, že občas má každý z nás chuť si postěžovat. Ať už si stěžujeme na počasí, práci, politiku nebo na partnera. Člověku se potom trošku uleví, stačí k tomu slova pochopení, či útěchy. Nevidím na tom nic špatného, pokud se nejedná o komunikační pravidlo, které začně obtěžovat. Potom už je k zamýšlení, jestli si některé věci nenechat pro sebe.
Čím jsem starší, učím se přílišné černé vyvarovat a radovat se i z úplných maličkostí, jako třeba aktuálně ze šoupání nohou v listí. A občas to jde těžce, protože jsem docela pesimista, hlavně s blízkými. Nespočítám, kolikrát za život jsem slyšela, že nemám vidět všechno tak černě! Pesimisté totiž podle mě nepatří zrovna k nejoblíbenějším společníkům, každý má svých starostí dost a nechce poslouchat příliš těch cizích.
Jak proto bojovat se svým vnitřním pesimistou, když ho chceme umírnit? Moje rady: Je důležité si uvědomit, že jsou věci, které změnit můžeme a se kterými nenaděláme nic. Tak třeba počasí, to se v daný den těžko kompletně změní, stejně jako třeba politika, ale takovou špatnou práci, nebo nezdravý vztah můžeme změnit podstatně jednodušeji. A když si to člověk uvědomí, snáze najde cestu k barevnější paletě barev. Špatné počasí nemusí být důvodem zůstat sedět doma 🙂
Platí to podle mě i pro způsob myšlení. Nedočetla jsem Secret a další podobné knihy, ale o osobní rozvoj se zajímám a trochu i o ezo- alternativno, a tak začínám věřit, že to co vysíláme do dálek se nám vrátí. Když si budu neustále říkat, že určitě onemocním, existuje šance, že nemoc k sobě přivolám.
Stejné je to i v chování k lidem. Jak se chovám k tobě, očekávám, že se budeš chovat ke mně. V tomto případě je důležité neztrácet víru v lidstvo, ať už nám ji pošramotí cokoli.
No a poslední bod se týká dobrého výběru lidí okolo sebe. I tento rok se u několika vztahů naše cesty rozešly, věřím, že tak to má být. Nesoutěžím v počtu přátel.
Nikdy se na svět nebudu dívat jako na místo plné poníků v dortíčkovém království s duhou, ale měly by převažovat i jiné barvy, ať je černá hezčí sebevíc 🙂
P. S. Obrázky jsou vytvořené v Canva.com.
Bývala jsem na tom hodně špatně a pesimistka by mohlo být v té době mé druhé jméno. Jsem vděčná, že jsem z toho našla cestu ven. Člověk se na svět musí dívat jinak než černě, nebo se o to alespoň snažit, protože opak je prakticky cesta k záhubě.
Moc krásně napsaný článek! 🙂
Natt, to jsi krásně vystihla! A děkuji 🙂
Já jsem byla pesimista, až to bolelo! Byl to fakt extrém a až teď vidím, jaká to byla bída. Z pesimisty jsem se stala optimistou a nechápu, jak jsem vlastně mohla být tak zahořklá. 🙂
Jani, to je správná cesta podle mě 🙂 Taky se po ní snažím jít.
Naprosto chápu! Rovněž jsem dost velký pesimista, někdy opravdu až škarohlíd. Paradoxní je, že se tomu lidé většinou diví a považují mě všeobecně za dost pozitivního člověka. Vždycky si vzpomenu na citát z Pána Prstenů “dávám lidem naději, ale sám pro sebe si nenechávám žádnou”. Velmi paradoxní a velmi pravdivé.
To na mě sedí úplně! O mně si taky spousta spousta neblízkých myslí, že jsem nejvíce pozitivní člověk 🙂
Nejhorší je, že většina pesimistů si říká “realisti”. A jasně, ne vždycky je realita fajn, zvlášť když začneš pátrat po věcech, které jsou špatně, nedopočítáš se. Ale pak je právě umění, umět se chytit i toho mála světlých věcí. Jinak by se z toho člověk zbláznil.
Vlasti, souhlasím s tebou. Je lehké stát se komplet pesimistou a všímat si jen těch špatných věcí, ale podle mě to není řešení 🙂