Raději zešílet v divočině->Tip

Každý z nás má možná někdy chuť sbalit svých pár švestek a zmizet z ruchu velkoměsta do klidné náruče přírody. Respondenti v knize Raději zešílet v divočině tak učinili, odešli a často z ničeho postavili či zvelebili svá obydlí, představující například srub, či maringotku. V náručí šumavské přírody odešli bojovat s lidskými démony a také sami se sebou a na to, jak se jim daří se právě autor knihy, Aleš Palán, dotazoval, citlivě a s respektem. Podle mě se mu kniha povedla velmi, což dokazuje i hodnocení na Databázi knih, krásných 91 %, a těším se na nové příběhy. Tato kniha mě donutila zpomalit, přemýšlet a pohladila po duši, myslím, že jen tak na ni nezapomenu.

Obsah díla se skládá z 8 rozhovorů, 6 z nich patří mužům, 2 ženám a na ty ženské jsem já, nadšený čtenář příběhů jako Divočina a velký strašpytel, byla hodně zvědavá. Obě ženy se mi po přečtení rozhovorů zdály z knihy nejsympatičtější, možná i proto, že ač třeba nedobrovolně, zachovaly si návyky a povinnosti „obyčejné“ lidské společnosti a nepodlehly 100 % volání přírody, k čemu život na samotě může svádět a někteří z respondentů mu podlehli. Nedovedu si třeba představit žít bez občanky nebo bez zdravotního pojištění, ale je to čistě individuální záležitost.

Rozhovory se čtou v podstatě samy, lidské osudy jsou pozoruhodné a čtení doprovází krásné fotky pana Šibíka.Jediné, co mě mrzelo byly dvě věci a sice: Rozhovory mohly být směřovány trošku jinak, stejně jako o duchovnu, kterého bych možná uvítala méně, bych si ráda přečetla něco z praktického života samotářů, třeba jak řeší lidské obyčejnosti jako je záchod, skladování potravin, atd. No a druhá věc, rozhovory mohly být delší, doplněné o zmínku jak se dál respondentovi daří, autor jen nastíní, že se situace u některých změnila, další osud je zmíněn jen jednou, i když chápu, že ne každý se s tím chce svěřit.

Jinak nemám knize co vytknout, nedonutí mě sice odejít na samotu, ale ukázala mi zase jiný pohled na cestu životem, 100 % doporučuju!