Sdílím, když to cítím

fffff

Dost často s Domčou probíráme naše blogy a myslím, že je to jedna z věcí, která naše kamarádství spojuje. Třeba včera jsem v téhle souvislosti vytáhla svoje oblíbené téma, a sice sdílení + otevřenost na sociálních sítích (a blogu). Můj momentální pohled na věc s vámi dneska proberu 🙂

Sama za sebe můžu říct, že střídavě procházím stavy nesdílet vůbec nic/ sdílet možná až příliš (to už jste možná zaznamenali). Furt zkrátka hledám polohu, kde si to sedne a budu s tím v pohodě. Pořád si taky myslím, že přes některá témata nebo okolnosti u mě nepojede vlak (třeba fotky s přítelem, rodinou, kamarády), ale momentálně jsem v rozpoložení, kdy se mi zdá, že jsem možná nejsdílnější za celou svoji blogovou „kariéru“ a je to pro mě ok. Tomuhle stavu říkám Sdílím, když to cítím.

Letní vzpomínka na jednu boží sukni.

Jak jsem k tomu došla? Základní změna je v tom, že se nesnažím sdílet „na sílu“, už ne. Teď už vím, že někdy je lepší si věci nejdřív odžít a až postupem času o nich psát; ve chvíli kdy jsou uvnitř zpracované, neubližuje nám jejich probírání a netrápí nás tolik „kdo to bude číst“.

A tak jsem s vámi v poslední době sdílela věci, co mě štvaly + mrzely, i když jsem je původně sdílet nechtěla, ale jakmile jsem si jimi prošla a uzavřela to, už mi nevadilo hodit je sem (pořád zpracovávám fakt, že online prostor = místo, kde je tráva často zelenější, a kde lidi žijou v dokonalém světě, i když se to v posledních letech docela mění). Mám na mysli třeba svoji zkušenost s piercingem nebo skutečnost, že mě vyšoupli z praxe. Kdo ví, třeba se časem dostanu i k „zajímavějším“ věcem, co se mně/okolo mě dějou 🙂

Náhled: Photo by Benjamin Sow on Unsplash

Související články

7 komentářů

  1. Vnímám to velmi podobně. Nic netlačím na sílu a sdílím pouze to, co chci a když mám na to tu správnou náladu 🙂 Když se něčím nejsem jistá, většinou to tam nedám nebo se zeptám někoho blízkého, zda-li to je podle v pohodě 😀

  2. To je velmi rozumný přístup. Mně vždycky pomáhá představit si, že si blog přečte moje máma, moji bývalí kolegové a úplně cizí člověk. Když to projde všemi třemi skupinami a přijde mi to ok, může to ven 🙂

    1. Vnímat to tak, že si věc přečtou právě tihle lidi doporučuje i Austin Kleon ve svých knížkách 🙂 Za mě asi nej přístup!

  3. Mně někdy naopak napsání článku o něčem nehezkém pomůže, abych si utřídila myšlenky a právě to v sobě zdravě zpracovala. To, jestli potom článek zveřejním je na mně. Ale vzhledem k tomu, že okolí o mém blogu spíš neví, není to pro mě takový problém.

  4. Tohle je fajn přístup! Také jsem dříve přemýšlela, že o některých věcech se mi těžce píše… Než mi došlo, že o nich vlastně vůbec psát nemusím a že co kam nasdílím je čistě moje rozhodnutí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.