Za měsíc a kousek se opět změní číslo určující můj věk a budu zase starší. Vlastně, už bych si na to za svůj dosavadní život měla zvyknout přesto, zvykání si je těžké, kdo by nechtěl zůstat pořád mladý? Obzvlášť, když se život s opuštěním hranice “náct” prostě mění.
(Tuhle hranici mám za sebou už nějaký ten pátek).
Poslední dobou pociťuju, že stárnu, je to dané i tím jak se pohybuju mezi různými věkovými kategoriemi. Je to přirozené, je to normální, ale stejně, musím si zvykat, přestože každý je starý tak, jak se cítí.
Už třeba nevydržím často pařit do pěti do rána a okolo půlnoci jsem utahaná jako kotě. Abych vydržela do těch pěti, musí mi být buď líto peněz za vstup na akci nebo musím být v dobré společnosti. Když ráno vstávám do práce, jdu poslušně spát už před půlnocí, vím, že je zapotřebí být fit. Nabízím vám k přečtení i další lahůdky nenáctiletého věku:
Protřepat, nemíchat! Když je vám těch osmnáct moc neřešíte, co pijete, hlavně, že to teče. S přibývajícím věkem se to mění, a já už mám druhy alkoholu, přes které nejede vlak.
Tohle je už nenávratně pryč.
Máte často stálého přítele, tzn. stálý vztah což nevylučuje, že se vám může někdo líbit, ale u toho to tak nějak končí, automaticky se vytvoří hradba z friendzone.
S mladšími si už nemám moc co říct, okruhy našeho zájmu se pohybují úplně jinde stejně jako mluva, či styl.
Předpokládá se určitá soudnost, třeba v oblíkání, ale paradoxně, čím jsem starší, tím radši vytahuju roztodivné kousky, ve kterých se promenáduju venku, v patnácti bych si to na sebe nikdy nevzala!
Radíte mladším jak něco uvařit, jak vyprat prádlo, zaplatit energie, nájem, jak nastavit trvalý příkaz, a najednou si připadáte jako jejich rodič, ne kámoš.
Tady už mi “náct” není, přesto jsem chodila s fialovými a růžovými copánky
Začnete myslet na budoucnost, což nemusí znamenat strom, dům a děti, ale prostě, něco si plánujete, už to není tak často žití ze dne na den a čekání na Godota.
S kamarády se nestýkáte výhradně ve škole ale v práci, po práci, náhodně venku, u doktora, atd. Kde jsou ty časy, kdy jsme posedávali na parapetu ve třídě?
Kamarádi začnou žít ve stálém vztahu, či smutnit, že jsou single, některým kamarádkám narostou břicha, či plánují svatbu. Mladičká nerozvážnost a nespoutanost je pryč.
Více si hlídáte následující: Kolik přípravků je nutno napatlat na ksicht, abyste mohli vyjít ven, co sníst, abyste příští ráno dopnuli kalhoty, kolik minut je nutno strávit v koupelně, než ze sebe uděláte člověka.
Věty: „Máš někoho?” „Kdy bude svatba?” „Cože, vy jste spolu tak dlouho a ještě se neberete?”, popřípadě pečlivé zkoumání vašeho břicha, jsou na denním pořádku, nedejbože, když odmítnete alkohol!
Tento rok v květnu.
A tak bych mohla pokračovat. Co si budem, jsou chvíle, kdy bych se klidně vrátila do těch chvil, na které se bude pamatovat příštích deset let, za těmi lidmi, kteří se mnou tvořili vzpomínky. Jenže, pak jsou zase chvíle, a ty převažují, kdy si říkám, že jsem ráda, že věci jsou jak jsou, protože i ti “mladí”mají svoje problémy a všechno má svůj rub a líc. A tak se nadechnu, vydechnu, a zapluju vstříc novému věku ve svém životě a ne, děti neplánuju, ne, svatbu taky ne a ano, cítím se s tím v pohodě :).
🙂 Neříkám, že se to třeba nezmění, momentálně jsem ale spokojená, nepřidám si příšerně stará, spíš už vidím ty rozdíly ve věku a s tím spojený přístup k životu.
Někdy mám pocit, že jsem i ve svých osmnácti už stará. Docela mě děsí představa budoucnosti, mám pocit, že se zaseknu tam, kde jsem teď a půjde to se mnou z kopce. 😀
To snad ne :D, pamatuj, že jsi stará tak, jak se cítíš.
Mám za to, že zavděčit se druhým ohledně takových věcí, jako je svatba nebo děti, je prakticky nemožné – hranice mezi “tak co, proč už neplánujete svatbu?” a “cože, vy se chcete brát takhle mladí?!?” je opravdu velmi tenká 🙂 Myslím ale, že nejvýraznější rozdíl je ten, že člověk je tak nějak víc v klidu. Méně řeší svoje okolí, problémy, které měl dřív, mu připadají z části jako blbosti, líp ví, kdo je a co chce, líp se vyzná v sobě, v druhých i ve světě okolo. Tohle si vždycky uvědomím, když mám nějaký nostalgický záchvat, a hned si řeknu, že vracet se by opravu nemělo smysl 🙂
I navzdory tomu, že je mi dvacet let, poslední dobou o tom také přemýšlím. Oproti ostatním mým vrstevníkům, nikdy jsem moc nechodil na žádné party, nikdy jsem moc nenasával a prakticky jsem si vůbec neužíval. Proč taky? Věčně jsem sám a chodit sám nasávat a topit svůj žal v alkoholu je jen pro slabochy. Své dětství jsem si díky mým rodičům vůbec neužil. Říkám si, co jsem zatím dokázal? Věřím, že v příštích letech se vše změní a to mě motivuje jít dál a nic nevzdávat.
Já jsem si párty užila tak v 18/19 letech a teď už na ně moc nechodím. Jasně, nic nevzdávat je základ 🙂