Stěhování bylo novou životní kapitolou

V minulém článku jsem psala o tom, že už nežiju nějakou dobu s rodiči, což možná někdo z vás nevěděl, a dnes bych chtěla napsat o tom, jak stěhování s přítelem vlastně otevřelo novou životní kapitolu.

Ještě než se vrhnu na samotné řádky o stěhování musím nastínit, co tomu předcházelo. Nejdříve to byl maturitní ročník, to je ten, kdy ani po čtyřech letech strávených na gymplu nevíte co dělat se svým životem dále. Po maturitě a dvou přijímačkách a dvou přijetích (jednom částečném, tzn. na jeden obor ze dvou), jsem ze dne na den změnila názor, stáhla svůj zápisový lístek a rozhodla se, že půjdu za přítelem do Brna, který tam už rok studoval. Přesněji řečeno, že se odstěhuju o nějakých 150 km dál na Moravu, protože původem jsem ze Slezska. Po měsících strávených na koleji, kdy bych na tu dobu nejradši zapomněla, to bylo tady. Hledání nového bytu, “našeho” pronajatého bytu.

U téhle růže si vůbec nepamatuju, při jaké příležitosti mi byla dána, ale byla od přítele.

Na koleji jsem nechtěla strávit už ani minutu, a tak jsem se mermomocí snažila najít vhodné bydlení, kde bychom zakotvili, protože já jsem na zařizování, přítel na sestavování a montování. Z dvaceti obepsaných bytů se mi zpět ozvali třikrát. Do jednoho z bytů jsme se šli hned podívat jako druzí toho večera z celkem šesti rodin. Nebudu to protahovat a rovnou napíšu, že nás vybrali. A pak to začalo.

S kamarádkou jsme zajely do Ikey, samozřejmě busem, odkud jsme přivezly první základy našeho nového doma. Koupily jsme mimo jiné i peřinu pro dva, protože jak jsem byla roztržitá a zároveň natěšená, tak jsem to popletla. Nesměl chybět taky obraz, jsem obrazový maniak a kdyby jste se mě zeptali, co dělá domov domovem, tak jsou to pro mě právě obrazy a je mi fuk, jestli stály stovku.  Těšila jsem se, jak spolu budeme chodit spát a ráno společně vstávat. Jak si vzájemně budeme vařit a trávit dny.

Cupcake k MDŽ.

Pak přišla ta horší část, kdy jsme některé věci dovezli šalinou, jiné, objemnější si nechali přivézt stěhováky. Protože jsme se stěhovali v pátek, kdy většina kamarádů odjela z města, proběhly i nějaké komplikace.

Následně jsem vydrhla a dala do pucu celý byt po předchozích nájemnících, přítel sestavoval nábytek, a připadala jsem si hrozně dospěle. Podepsali jsme naši první nájemní smlouvu v životě, zaplatili kauci+ nájem a nová společná kapitola našich životů právě započala. Bylo to dobré rozhodnutí, a jsem ráda, že jsem si ho nenechala vymluvit.

A proč jste nešli bydlet do sdíleného bytu? Nejsem typ na spolubydlení. Prvních pár dní byste mě měli rádi, ale za dalších pár bychom se vzájemně začali nesnášet. Fakt nefandím hoře neumytého nádobí, sdílení zubních kartáčků, či krádeži jídla což se z toho co jsem zažila a slyšela, děje často (jasně, pro někoho je to jediný způsob jak někde začít bydlet, ale jsem fakt vděčná za to, že jsem to nikdy nemusela takto řešit, spolubydlením nepohrdám a něříkám, že výše zmiňováné hrůzy spolubydlení jsou pravidlem).

Teď o hodně společně prožitých měsíců v našem domově opět tak trochu nevím, kam se vydat. Chystám se skončit se školou a začít jinde, a tak nějak doufám, že konečně to bude něco, co dotáhnu do konce.

Ale začíná se mi to pomalinku lehce rýsovat, vím, že nejdůležitější je pro mě být doma spokojená, a to já jsem. Jsou dny, kdy se hádáme, vztekáme a nadáváme na sebe, ale čím jsme spolu dýl, tak převažují ty dny plné oblak z pěny a duhy. Proto, pokud váháte jestli jít bydlet s přítelem, přítelkyní, či kamarádkou, běžte si to zkusit a uvidíte :), nějak to dopadne.

Nádhledový obrázek je z Pixabay, CC0 1.0.

P.S. Poslední týdny hodně čtu. Jako fakt hodně, vlastně se vracím do svých dětských čtecích let.