Brno černobílé. Brno moje.

I když se to nezdá, mimo Brno s přítelem žijeme už přes půl roku. Ve městě jsem strávila pět let, prošla dva domovy, dvě školy a jednu práci. V Brně jsem našla nové kamarádky, utužila partnerský vztah, a taky si odžila dosud největší psychické s*ačky. Proto ho vnímám jako Brno černobílé. Radost/smutek.

V Kájině duchu bych ráda zavzpomínala na to, v čem mi město (ne)chybí.

Co mi chybí?

• Kamarádky. Ty mi chybí moc. Pořád se vídáme, ale občas je těžké sladit naše harmonogramy.
• Městské divadlo; skvělé muzikály, kostýmy a herecké výkony.
• Práce v knihovně; občas jsem na ni nadávala, ale nikdy nepřestanu být vděčná místu, kam jsem nastoupila v korona době během studia. Nejvíc mi chybí možnost půjčovat si nové tituly domů mezi prvními, a pracovní kolektiv.
• Mandlárna, Konoha, a další skvělé podniky; musím k tomu zrovna já, milovník jídla a pití, něco dodávat?
• Rozjezdy; možnost dostat se domů v noci prakticky kdykoli a odkudkoli.
• Blízkost lednicko-valtického areálu, Břeclavi a jižní Moravy obecně; ráda bych pozdravila staré známé, poseděla v oblíbeném café Hostina ve Valticích, a pochutnala si na quesadille z břeclavského Fredy’s.

Co mi rozhodně nechybí?

• Přeplněná šalina; vážně si teď užívám poloprázdné MHD. V Brně to byl kolikrát masakr. Hlavně na linkách 12 a 1.
• Přeplněné město; mraky turistů, mraky studentů, narvaná Česká.
• Škola; vysoká mi nechybí vůbec (na fildu nemám dobré vzpomínky), vyšší odborná mi chybí trošku (chovali se tam k nám moc hezky, a dost jsem si ze školy odnesla).
• Dlouhé dojíždění; za rodinou a některými kamarády jsme to měli daleko. Teď je máme za humny.
• brněnský byt; protivná domácí, staré vybavení, které jsme nemohli dát pryč, plíseň, které se nedalo zbavit, možnost prát jenom v prací hodiny, kdy je levnější proud, drobnohled domácí, která bydlela pod námi, a strašná zima, protože nechtěla přitápět.

Občas když se cítím osaměle, říkám si, jestli bych se do Brna vrátila. Popravdě nevím. Možná bych měla možnost jít i zpátky do knihovny, ale musela bych se vrátit sama. Přítel by nechtěl. Nerada se myšlenkou na návrat nějak více zaobírám, a spíš se snažím žít tím, co je teď.

Za léta v Brně jsem vděčná. Dospěla jsem v mnoha ohledech. A když budu někdy doopravdy chtít, můžu se znovu přistěhovat. Teď si však pořád zvykám na znovunabytý život v podbeskydí.

Další články na brňenské téma:

Porce zklamání, ale i domov. Článek, který mě seznámil s Domčou.

Brno (ne)známé

*Náhled kavárna Mandlárna.