aneb vzpomínky a zážitky z mých brigádnických + současných pracovních let.
Za téměř 26 let života, jsem nejvíce pracovního času strávila na českých hradech a zámcích. Celkem 6 sezón. Z provázení mám zážitků spoustu, ale jen pár z nich bylo “echt”. Začínám uvažovat, že se o ně postupně podělím. Stejně jako o momentky z knihovny a infocentra. Vykopávám tedy první dva příběhy, které se opravdu staly:
- Jak jsme hledali zuby
Psalo se léto roku 2015, a já jsem nastoupila na svoji první průvodcovskou brigádu. Jeden večer jsme na “našem” hradě pořádali večerní akci až do pozdních nočních hodin. Směna příjemně ubíhala a blížila se ke konci, vyprovázeli jsme turisty z hradní brány. V tom se přede mnou a kolegyňkou objevil starší manželský pár.
Pán se tvářil nešťastně. „Stalo se něco?“ zeptala se kolegyně.
„Manžel tu ztratil zuby.” odpověděla paní starostlivě.
Takovou odpověď nikdo z nás nečekal. Nicméně, všichni kdo v tu chvíli mohli, pustili se do hledání zubní protézy. Pátrací akci značně komplikoval fakt, že mohlo být krátce před půlnocí, a na cestu jsme si svítili mobily.
Když už to vypadlo beznadějně, plamínek naděje zažehl další turista, který šel náhodou kolem.
„Neztratil tu někdo zuby?“ zajímal se. A bylo vymalováno. Pánovi spadl kámen ze srdce, a my jsme mohli konečně “domů”.
2. Jak mě klient nazval kosočtvercem
Druhá momentka je asi měsíc stará, mohli jste ji zaznamenat na mém instáči. Na poboččce infocentra jsem v tu chvíli byla sama, a obsluhovala první klienty toho dne.
Najednou do dveří vešel postarší pán, který měl obligátní dotaz. Ten jsem mu zodpověděla, nicméně moje odpověď ho rozhněvala. Přešel do tykání, začal být agresivní, a nazval mě slovem na p…
Možná, že kdyby se mi podobná zkušenost stala poprvé, na místě se rozbrečím. Ve druhém roce, co ve službách pracuju na full-time, jsem už párkrát protivným, sprostým nebo arogantním lidem čelila. Jeho výstup mě spíš naštval. I když jsem se uvnitř třepala, navenek jsem pevným a jistým hlasem pána slušně vyprovodila ze dveří, a celou událost nahlásila vedení. Nic příjemného to nebylo, ale ustála jsem to a byla na sebe pyšná.
Pokračování příště?
Náhled: canva.com
Co se s lidmi všechno nestane!
Škoda, že nejsou všechny příhody ve stylu ztracených zubů, to by se s lidmi pracovalo parádně.
No jejej, to jsou historky! Ta první je docela úsměvná, tím spíše, že měla dobrý konec, no a druhá o to smutnější. Pravdu díš, že tak to ale holt ve službách je. Lépe na podobné události co nejdříve zapomenout a nekazit si jimi den.
Ano, tim se snažím řídit 🙂 několikrát měsíčně nás lidí posílají do prd…, a někdy to je ještě víc extrém. Ale všichni takoví naštěstí nejsou 🙂
U té první historky jsem si normálně poprskala monitor! Jak se to vůbec stane, že člověk ztratí zuby a nevšimne si toho? 😀 A ten druhý zážitek… no, máš můj obdiv, jak dobře jsi to zvládla. Práce s lidmi člověka asi fakt dost zocelí.
To netuším. Pán si asi všiml, ale byla hrozná tma, tak mu to došlo po chvíli. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy nevíš, jestli se smát, nebo brecet. Zuby byly nalezeny na strmé cestě k hradu. Ve tmě zazrak 🙂
Se zákazníky mám také bohaté zkušenosti a i když to už (naštěstí!) není moje hlavní náplň práce, stále nad tím mám “dohled” a někdy se té komunikaci nevyhnu. Zrovna od pátka jsme také řešili jednu situaci se zákazníkem… takhle dlouho a takhle hodně na mě nikdo nikdy neřval 🙂 A jak píšeš, stát se mi to poprvé, neovladatelně se rozbrečím, ale naštěstí jsem to už zvládla s nadhledem!
Člověk si bohužel zvykne…, a když se ti to stane víckrát, tak se i obrní. Naštěstí všichni hnusní nejsou 🙂