Za okny zpívají ptáci, dneska to vypadá na první škaredé počasí po dlouhé době. Pro všechno dění by člověk málem zapomněl, že už tady máme jaro. Pohledem zabloudím zpět do pokoje a zadívám se na roušky schnoucí na topení. Připomenou mi, o čem chci psát, přestože jsem slíbila sobě i vám, že zakoronováno tady nebude. Ale cítím potřebu pokusit se shrnout svoje pocity. Upřímně mě totiž překvapilo, jak to vnímám a beru. Dneska teda trochu jiné střípky toho, co mě momentálně obklopuje + dole tip na podcast, knihu a film.
Hlavně první dny nouzového stavu byly chvíle, kdy jsem z celé situace byla špatná, ubrečená a cítila úzkost a strach. Potom se ve mně něco zlomilo, zakázala jsem si černé scénáře a taky neustálé sledování zpráv a zbytek týdne se nesl v klidnějším duchu. Každý den jsem vařila, občas uklízela, psala na blog, volala s blízkými, cvičila, dělala do školy a hodně četla. Občas se to táhlo, ale máme tady týden nový.
V pondělí došlo na virtuální babinec. Bylo fajn slyšet známé hlasy, pokecat a zase být v kontaktu. Do včera jsem byla pozitivní asi tak, jak se v celé téhle nové nevyzpytatelné situaci dá, včerejšek ovšem nebyl můj den. Ještě nikdy jsem nebrečela u Není nutno. Nevím, jak se stalo, že mě tahle veselá písnička rozesmutnila. Mám strach, co bude až tohle všechno skončí. Máme ho asi všichni. Zatím nikdo nic neví a ze všech stran poslouchám, jak korona bere lidem vítr z plachet a mění plány. Snažím se nemyslet na budoucnost, protože momentálně nezmůžu nic. Taky se snažím moc nemyslet na blízké a na to, kdy je uvidím, jelikož by mě to znovu rozesmutnilo.
Včera jsme vylezli po několika dnech ven, donést roušky a nakoupit. Překvapilo mě, kolik jsme potkali lidí a že některým z nich chybělo cokoli přes pusu. Mám z toho smíšené pocity a prostě to nechápu. Z pobytu venku jsem byla nervózní ani nevím proč, pořád si zvykám na orouškovanou společnost. Naštvala mě paní v drogerii, která si u pokladny nedržela odstup. Potěšilo mě, že potravinová apokalypsa se nekoná, některé zboží (pečivo, maso) sice bylo přebrané, ale regály zející prázdnotou tady nemáme. Jsem ráda za procházku a nadýchání se čerstvého vzduchu, jestli to tak vůbec o dýchání přes roušku můžu napsat. MHD teď nepoužíváme.
Za celou dobu nouzového stavu jsem taky ráda, že přítel dostal home office a já nejsem sama doma. Protože upřímně si myslím, že bych celou situaci zvládala mnohem hůř. Pod známé „ve dvou se to lépe táhne“, se můžu podepsat. Ponorka se zatím nekoná, a protože jsme spolu dlouho doufám, že v nějaké výraznější míře se konat nebude. I tak věřím, že se situace postupem času zlepší a my se vrátíme ke starým životům. Večerům v divadle a k odpoledním v kavárnách. K pochůzkám do knihovny, výstavám a času s blízkými. Až se ta chvíle přijde, bylo by fajn si některé momentální návyky udžet, jako třeba roušky v čase nemoci a pomoc bližním.
Dneska je čtvrtek (teda myslím), chci začít dělat něco více produktivního a taky kreativního, zatím se tak moc nestalo. Možná si zkusím natočit podcast, i kdybych ho nesdílela. Chci projet pár online kurzů, něco si nakreslit. Teď ale jdu žehlit roušky, snídat a uklidit Baxi klec. Všechny vás zdravím a přijímám tipy na filmy, podcasty a dokumenty 🙂
Tip na podcast: Linka od Terezy Salte a Kovyho, která je pravidelně o všem možném. Baví mě svojí přirozeností i smyslem pro humor. Občas si taky poslechnu Vyhonit ďábla, kde holky probírají (nejen) sexuální tabu. Na tenhle podcast jsem přišla u Naty.
Film: Pár dní zpátky jsem viděla Vlastníky oceněné českými Lvy, ale upřímně mě to moc nezaujalo, radši vám doporučím Afrikou na pionýru v čele s Markem Slobodníkem. Pokud se nepletu, dneska by film měl být ke zhlédnutí za poplatek v online videopůjčovně Aerovod. Chtěla jsem ho vidět v kině, takže tahle možnost mě potěšila a těším se na něj.
Kniha: Za poslední dobu mě nejvíce dostal Muž jménem Ove a pro odreagování Moderní fotr.
Náhled: Image by Diese lizenzfreien Fotos darfst du zwar verwenden from Pixabay
Ti lidi, kteří nenosí roušku, mě taky fascinují. A nejen to – oni roušku skoro vždycky mají, ale mají ji jenom tak na bradě. Klasický vyčůránkovský přístup, aby ji mohli v případě, že kolem půjde policajt, honem nasadit. V 95 % případů, se kterými jsem se setkala, jsou to navíc lidi 60+, tedy nejohroženější skupina. Naprosto absurdní. Mám vždycky sto chutí k nim přijít, sundat si roušku a hodně nahlas zakašlat.
Bohužel mám stejnou zkušenost. Já chápu, že to na obličeji není příjemné, otravuje to, špatně se s tím dýchá, ale je to momentálně nutné a lidi, co neberou opatření v potaz mě fakt hrozně rozčilují….
Taky jsem si myslela, jak budu během koronakrize kreativní a volné chvíle doma využiji ke tvoření, ale vůbec nemám na žádné tvoření náladu. Ve výsledku jen čtu, cvičím jógu a hodně spím. 🙂
Maximálně souhlasím, že ve dvou se to lépe zvládá. Taky jsem ráda, že jsme s přítelem doma společně. Když si občas volám s kolegyněmi, co žijí samy, tak ty karanténu nesou výrazně hůře.
Držte se!
Mám stejnou zkušenost z okolí a je mi to hrozně líto, protože momentáně lidem, kteří jsou sami nemůžu více než telefon/chat nabídnout. K té kreativitě a produktivitě obecně: co jsem doma tak se mi zdá, že jsem unavenější více než obvykle z toho “nicnedělání”… :/ Ale snažím se k něčemu dokopat.
Taky se držte 🙂
Tahle krize je pro všechny úplně novou situací. Bohužel, tak to momentálně je, nemá cenu přemýšlet jinak pro udržení vlastního zdravého rozumu. Také malování čertů na zeď psychice moc nepomůže. Je to špatné období, sama nevím, kdy třeba zas uvidím svého tátu. Nejen, že je v jiném městě, ale bude i v jiném státě kvůli práci – 3 týdny pracovat, 2 v karanténě a zas dokola. Ale snažíme se zůstat pozitivní 🙂 Překonáme to! Všichni!
Jasně, zůstat pozitivní je nejdůležitější 🙂 Rozhodně jsem nechtěla, aby článek vyzněl jako moje stesky, spíš jsem chtěla ukázat moje momentální rozpoložení 🙂 Samozřejmě vím, že mně osobně se nic neděje, a obdivuju všechny lékaře, prodavačky, řidiče MHD a další, kteří se snaží situaci zlepšit, pomoci…