O dubnu a květnu

Celý den přemýšlím, o čem bych mohla napsat. Prostě si odmítám přiznat, že se v poslední době nestalo nic tak extra zajímavého, a to je důvodem k mlčení. A tak se dneska dozvíte o tom, jak jsem se před velikonočními svátky málem složila, jak jsem jela do Prahy, ale nic z Prahy neviděla, nebo taky o mém novém účesu a trapném zážitku u kadeřnice. Prostě duben a květen v jednom postu.

Hezky popořádku, a pěkně zostra. Na konci dubna se mi stala v práci nemilá věc. Kolegyně onemocněla, a tak jsem cca 14 dní táhla pobočku víceméně sama. Což ve chvíli, kdy na daném místě pracuješ čtvrtý měsíc prostě chceš. Zrovna jsme zažívali neskutečné návaly (až 3 stovky lidí za den), makala jsem za dvě, v džobu prakticky spala, a tohle všechno způsobilo, že jsem byla TOTÁLNĚ vyčerpaná. Naštěstí pak bylo volno, a po něm pobyt v Jeseníkách, což byl highlight celého dubna. Po Jeseníkách se kolegyně vrátila, a já si oddychla. Momentálně jsem ve stavu, kdy celou tuhle práci beru jako dočasnou zkušenost.

Jdeme dál. Na začátku května jsem zavítala po dvou měsících ke kadeřnici, což ocenil nejen můj odrost, ale taky můj celkový vzhled. Vymyslela jsem si, že kromě barvy vyzkouším i nový účes, a nechala si kadeřnicí naplést copky s kanekalonem. Moje představa byla, že odejdu s účesem alá Lagertha z Vikingů. Ve skutečnosti jsem s rozpuštěnými vlasy vypadala jako princezna Koloběžka (učesaná/neučesaná), nebo divný hipík. Sepnutě to však vypadalo dobře. Až mi po rozpletení přestanou vlasy padat po trsech, možná v budoucnu zas něco podobného vymyslím.

Od kadeřnice jsem odcházela taky dost rozpačitá. To proto, že jedna z přítomných kadeřnic dost INTIMNĚ A NAHLAS mluvila o svém problému s přítelem. Vůbec nebrala v potaz, že není s kamarádkou na kafi. Upřímně, kdybych znala lepší salon, tady se už nejspíš nevrátím. Seděla jsem na křesle a jen si říkala,  I don’t want to live on this planet anymore.

Poslední, čemu věnuju pár řádků, je můj single výlet do Prahy. Na něm jsem zjistila, že mám mateřské pudy, a taky, že fakt nejsem člověk, který chce být dlouho sám. Stačilo mi pár osamocených hodin na penzionu, a měla jsem pocit, jako by uběhlo několik let. Někdy mě přemíra lidského kontaktu štve, ale ve skutečnosti jsem za ni ráda.

V Praze jsem viděla jenom metro, a svoji rodinu včetně malinké neteřinky. S tou, a svojí ségrou jsem strávila všechen čas. Tak nějak doufám, že Karlův most tam bude i příště.

Tak to byly střípky za poslední měsíc a půl. Ještě jsem byla 2x v kině (Lavi, a Po čem muži touží dvě), 2x si odskočila do Brna, a koupila si nové dioptrické brýle, protože každodenní práce na PC si vybírá svoji daň.

Související články

5 komentářů

  1. Až budeš mít příště cestu do toho našeho velkoměsta, tak dej vědět, můžeme vyrazit na procházku. 🙂

    Koukám, že mám štěstí, že moje kadeřnice stříhá u sebe doma, a tak nemluví nikdo mimo nás dvě. Taky bych se měla objednat! Ty copánky takhle z boku vypadají zdařile.

    1. Určitě dám 🙂 měla jsem plány, ze toho stihnu víc, ale nevyšlo to. Ale doufám, že se třeba do podzimu zas sejdem!

  2. Nové dioptrické brýle jsem před pár týdny také pořizovala. Z toho, jak mi zase povyskočily dioptrie jsem byla poněkud rozpačitá já. Ach ty počítače, no. Jinak, ke kadeřnici hrozně nerada chodím, protože si se mnou ta paní chce vždycky o něčem povídat. Já bych snad radši strpěla ty řeči, co jsi musela poslouchat ty, hlavně abych nemusela já říkat nic. 😀

    1. Já právě tyhle smalltalky nemám ráda. A slyšela jsem, ze existují salony, kde si s tebou nepovidají naschvál. To bych kolikrát brala 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.