Každý, kdo píše mi dá nejspíše za pravdu, že vlastní život je bezedná studnice nápadů o čem psát. Dneska tedy o zpomalení cesty životem a o očekávání. Že se to vylučuje? Těžko říct.
Už v dětství mi bylo vštěpováno, že prakticky neexistuje prachobyčejná zahálka. Odpoledne ve školním roce patřila nejrůznějším kroužkům, víkendy často výletům a poznávání. Díky tomu se mi dost rozšířily obzory, ale taky se do mě vplížil pocit, že neustále musím něco dělat, u něčeho být. Proč? Abych si na smrtelné posteli řekla, že to byla fakt jízda a neztrácela drahocenné minuty. Všechno si proto plánuju na hodně dní dopředu a prakticky neustále žiju v plánu. Neumím se nudit.
Z mojí rozlítanosti vznikl bohužel dojem, že stíhám všechno a nepotřebuju čistý čas pro sebe, svoje koníčky, nebo svého partnera. Ale tak to není, proto se momentálně učím zpomalit a smířit se s faktem, že zkrátka nemusím být se všema a všude, přestože okolí má jistá očekávání. Učím se pracovat s tím, že nejdůležitější je, co od sebe očekávám já a čemu dám přednost. Jde to těžce, ale já se to naučím, rozlítanosti vyhlašuju stopku. Moje hygge se stává opět aktuálním
P. S. Už jsem taky rezignovala na dlouhý seznam seriálů, které bych “měla vidět” a nejrůznější podcasty, které bych “měla slyšet.” Je toho tolik, že to zkrátka nestíhám.
Držím ti palce! 🙂 Já už naštěstí s tímto takový velký problém, ale občas se i u mě objeví pocity, bych místo hodinového lakování nehtů měla dělat něco smysluplnějšího (story z dneška), ale vím, že ten čas, který si uděláme sami na sebe je nesmírně důležitý 🙂