Až já budu velká, bude ze mě…?

Když zavzpomínám na hluboké dětství moc dobře si pamamatuju, jak jsem chtěla být princeznou, ošetřovatelkou v ZOO (milovala jsem opičky!), nebo učitelkou. Všem třem povoláním věnovalo moje dětské já stejnou péči: princezny jsem donekonečna kreslila, o práci v ZOO psala příběhy, a plyšáci se účastnili pravidelného vyučování. Zpětně jsem ráda, že nic z toho nevyšlo.

Další profesní sen, který mě držel okolo třetí třídy byla práce průvodce. A jak pravidelní čtenáři ví, té se trošku věnuju i teď. Líbilo se mi, že mám hlavní slovo, někdo mě následuje a já mu říkám zajímavosti (tehdy o lese).

Měla jsem i další dětské sny, jako práci zpěvačky v době, kdy letěla Hannah Montana, herečky, než mi prozradili krutou pravdu o natáčení (jako třeba, že léto se točí v zimě a naopak) a taky spisovatelky.

Přesuňme se do puberty a konce střední školy. Táhlo mě to k žurnalistice, cestovnímu ruchu a knihovnictví. Dala jsem na moudra starších, a nakonec šla studovat, tadá – historii s tím, že v nejhorším případě budu učitelka (promiňte, učitelky!). Nakonec jsem odtamtud zdrhla a rozhodla se podle sebe.

Ke konci třetího stupně vzdělávání (už na jiné škole), přišla moje první práce –  v knihovně. Je to chvilka, takže tam pracuju pořád. Některé dny jsou horší, jiné lepší, občas jsem unavená jako prase, ale cítím, že jako knihovnice jsem se celkem našla. Kdybych někdy měnila profesní dráhu vím, jaké další povolání vyzkoušet (práce v TIC, provázení výletů, práce v CK, hlídání dětí v nějaké alternativnější školce…). A to je super zjištění.

P. S. Inspirací ke článku mi byla Kája a její cesta k učitelství.

Náhled: Photo by Jason Leung on Unsplash