Častým argumentem, se kterým se setkávám (nejen) u ekologičtějšího chování k přírodě je ten proč se snažit, když dalších x lidí danou věc nedělá, a tudíž je to vlastně hrozně moc zbytečné a nic se nezmění. S daným argumentem tak jakoby úplně nesouhlasím, protože si nemyslím, že lidí, kteří se chovají lépe k přírodě je výrazně nízký počet. I ti, kteří udělají nepatrné změny k ekologičtějšímu způsobu žití se počítají a mám pocit, že jich přibývá.
Změnit dosavadní způsob života je během na dlouhou trať, vím to z vlastní zkušenosti, prošla jsem fází extrémního materialismu k postupnému a neukončenému minimalismu. U čeho mě nebolí se vzdát, udělám to, k zero waste je ovšem stále daleká cesta. Momentálně nejvíce bojuju s pohodlností (materialismus je extrémně pohodlný) a financema, přesto mám(e) vykročeno k trvalé změně a okolí to vnímá. Snažím se z vlastního přesvědčení. A když vidím jiné, co přírodu nešetří?
Jedno mi to není, ale pořvávat “how dare you*” na vás nebudu. Doufám, že příklady táhnou, věřím ale, že každý si k ekologičtější cestě musí dojít sám (teď neřeším, že někdo k ní nedojde vůbec).
*Na Gretu mám momentálně smíšený názor. Její poselství je důležité, určitě oceňuju zapálený přístup, ale forma poselství se mi příliš nelíbí.
Lepšímu přístupu k přírodě jsem se na blogu věnovala i v těchto článcích: